Sázka: porazil tenistu na skládačce

Kdo s koho. Bývalý profesionál v cyklistickém důchodu a tenista. Před nimi trať sto padesát kilometrů.

Je to výkon hodný zápisu do Guinnessovy knihy rekordů. Sto padesát kilometrů na skládačce, průměrná rychlost přes třicet kilometrů za hodinu, jediný převod. Takovou porci zvládnul bývalý profesionální cyklista Radovan Hrubý za necelých pět hodin. A to ve dvaapadesáti letech.
Za všechno mohla sázka s tenistou Miroslavem Marešem. Uzavřeli ji zhruba před tři čtvrtě rokem v hospodě na sídlišti Nad Lužnicí.

„Na cyklistiku nepotřebuješ žádnej mozek. Buď je kopec, nebo není,“ utahoval si v žertu šestatřicetiletý tenista z majitele cyklistického obchodu.

„Tebe porazím i na skládačce! A dám ti ještě fóra,“ neváhal s odpovědí Hrubý.
Sázku zpečetili podáním ruky. „Od podzimu jsme je hecovali, aby to nevzdali. Všichni se těšili, až skutečně vyjedou,“ říká jeden z cyklistických nadšenců Bronislav Toman.

Když se oba aktéři sešli minulou neděli na startu v Sezimově Ústí nad Benešovou vilou, přijel se na ně podívat i cyklokrosový reprezentační trenér Stanislav Bambula. „Hrubiáne, ukaž mi ten hybrid,“ volal na kamaráda. Fotil si přitom malé kolo s jedním převodem a skládacím rámem. Zatímco Hrubý neponechával nic náhodě a měl v doprovodném autě připravené jídlo na celou trasu, Mareš profesionální přístup odmítal. Oproti soupeři měl dobré silniční kolo a k tomu asi tříkilometrový náskok. Vyjížděl totiž z Plané nad Lužnicí.

Ve chvíli, kdy dojel na start, zazvonil telefon. Znamení, že vyráží na trasu s otočkou v Halámkách. Na tenhle signál už Hrubý netrpělivě čekal. Zapřel se do pedálů a rozjel těžký převod skládačky.
Počasí zpočátku nepřálo. Do cyklistů se opíral protivítr, přidával se i déšť. Rafa, jak říkají tenisté Miroslavu Marešovi působil odhodlaně. V tenise prý nevzdává zápas za žádných okolností, stejně urputně bojoval i na kole. „Tohle nemůže dlouho vydržet,“ komentoval Marešovo počínání jeho kamarád Miloš Brůžek. Rafa totiž šlapal těžký převod a rychle se vyčerpával.

Hrubián, jinak totiž kamarádi bývalému cyklistovi neřeknou, byl ve svém živlu. „Nejdřív mi ho bylo skoro líto, když začalo pršet. Ale nepříznivé podmínky jsou pro něj ještě větší výzva. Bojoval o cyklistickou čest,“ řekl Jiří Holcman, který dělal Hrubému doprovod v autě. Jeho slova potvrdil vývoj závodu na sjezdu za Veselím nad Lužnicí. Hrubián už měl konkurenta na dohled a před Lomnicí mu dýchal na záda z odstupu asi pěti set metrů.

Aleš Straka, který část trasy cyklisty doprovázel na kole, ukazoval do doprovodného auta, jak si Hrubý dává pomyslné cigáro. „Je úplně v pohodě,“ volá na řidiče.

Zkušený cyklista si každou čtvrt hodinu bral něco k jídlu. Pravidelně pil a vymačkával „traťovky“, gely, které používají cyklisté na závodech. Měl je rozdělené i podle počasí. „Když se zhorší podmínky, je třeba hned doplnit energii,“ vysvětloval.
Mareš ale na zvyky cyklistů nedal. Sázku zlehčoval a žádal si za jízdy pivo. Jen z auta Sedmičky, které se k doprovodu přiřadilo, si vzal pět malých plechovek.

Za Třeboní už byli oba v závěsu. Střídali se ve vedení, ale o pár kilometrů dál Hrubý nasadil k rozhodujícímu trháku. Rafovi vadly nohy a na otočce v Halámkách už propastně ztrácel. „Jede třicet a pojede třicet furt,“ nadával Rafa, když si na chvilku zastavil, aby si dal svůj povzbuzující drink. „Pivo, to je nápoj,“ hlásil, ale už věděl, že na dvaapadesátiletého cyklistu nemá.
Při slovech, že by nejraději vzdal, ho ostatní povzbuzovali. V Třeboni na zpáteční cestě jeho ztráta totiž narostla o dvacet minut. „Dojedu to, ale jenom kvůli tobě,“ řekl při krátké pauze Milošovi Brůžkovi, který mu fandil.

„Já jim ještě ukážu,“ volal Mareš u Vlkova, kde zjevně chytil druhý dech. Všichni ho přesvědčovali, že získá uznání, jen když sázku dokončí. O nic jiného v tuhle chvíli nešlo. Hrubý už totiž projížděl kolem restaurace Paluba v Soběslavi. Přidali se k němu cyklisté, kteří mu mířili naproti. Peloton se skládačkou obklopenou silničními speciály tak budil u řidičů pozornost.

Za chvíli si už Hrubý vychutnával triumfální dojezd v cíli a čestné závěrečné kolečko v odpočinkovém areálu Komora na sídlišti Nad Lužnicí. Pomyslnou cílovou pásku protnul v čase čtyři hodiny čtyřiačtyřicet minut. „Sám jsem nevěřil, že bych mohl jet tak rychle,“ hodnotí vlastní výkon. „Kdyby Rafa dělal cyklistiku, nikdy se s ním nevsadím, ale takhle jsem proti němu měl výhodu. Na kole se musí pravidelně jíst a doplňovat tekutiny. Znám i cyklistické fígle, jak využít energii auta, které mě předjíždí,“ popisoval Hrubý svoje výhody.

Potom, co dorazil soupeř do cíle, nešetřil na jeho adresu slovy chvály. „Není to žádná sranda. Padesát kilometrů ujede každý, ale sto padesát, to je něco jiného,“ říká.
Rafa zvládnul trať za pět hodin a osmnáct minut. „Nijak jsem se na sázku speciálně nepřipravoval. Jen jsem si zkoušel úsek objet,“ říkal Mareš.

Zvítězily zkušenosti

Restaurace na Komoře byla zaplněná cyklisty. Někteří příjezd Hrubiána ani nestihli, protože počítali, že přijede minimálně o půl hodiny později. Každý si prohlížel skládačku a někteří se na ní chtěli i svézt. „Jede to celkem pěkně, ale co tam máš za převod. Tady ten kopeček jsem sotva vyvrtěl,“ smál se bývalý cyklista Martin Novák. Převod, s nastaveným poměrem zubů padesát tři na třináct, zněla odpověď.

Před závodem byly na jezdce uzavřené i sázky. V poměru 11:5 věřilo víc lidí Hrubému. „Oba zajeli velkolepě. Dlouhá trať a věk byly v neprospěch Hrubiána. Jeho přednostmi jsou zase technika a zkušenosti, a ty zvítězily,“ hodnotí výkony Josef Novotný, dnes už sedmašedesátiletý cyklista.