Sdílená bolest? To je poloviční bolest
Policejní psycholog není na stanici jen do počtu. Má na starosti duševní pohodu kolegů i útěchu obětí trestných činů. Kapitánka Jana Jalovegová potřebuje ke své práci kromě odborných znalostí i dávku optimismu a správného odhadu.
Co vás baví na policejní psychologii?
Mám tuhle práci velmi ráda, protože je pestrá. Mým úkolem je provést oběti a pozůstalé prvními okamžiky jejich traumatu. Snažím se o co nejcitlivější přístup, o poskytnutí podpory. To je maximum, co mohu, protože jsem malý pán na to, abych dokázala ovlivnit, že se jim něco takového stalo.
K polici jste nastoupila jste v červnu minulého roku. Kolika obětem trestného činu jste již pomáhala?
Bude jich něco kolem padesáti. Nejčastěji to jsou pozůstalí po lidech, kteří zemřeli při dopravních a jiných nehodách nebo spáchali sebevraždu. Občas se dostanu k případům závažného domácího násilí. Snažím se oběť takzvaně rozmluvit. Oběti většinou mají pocit, že za agresivitu svého partnera si mohou samy a stydí se za to. Potřebujeme, aby pojaly více důvěry, že jdou správnou cestou a že policisté jim v tom dokážou pomoci.
Jak pomoc obětem vypadá v praxi?
To je různé. Nejčastěji mě po vyhodnocení závažnosti případu kontaktuje operační středisko a na základě toho jedu rovnou na místo. Stává se také, že si mě vyžádají policisté nebo kriminalisté podle aktuální situace. Pokud mě volají do terénu, už cestou získávám důležité informace o tom, co se stalo, kolik je tam lidí a v jakém jsou psychickém stavu.
Co se děje po příjezdu na místo?
Po příjezdu se snažím s daným člověkem navázat kontakt. Pokud je na místě sám, společně hledáme, jestli můžeme zavolat někoho blízkého. Každý případ je jiný. Někdo je v šoku a zcela se uzavře. Někdo se snaží mluvit. Jiní nevěří, že je to pravda, a některým se naprosto zhroutí svět.
Co je tým krizových interventů?
Tým vznikl na konci minulého roku a tvoří ho sedmnáct dobrovolníků z řad policistů, kteří vyjíždí k případům. Nejsou to studovaní psychologové, ale některým lidem je to příjemnější. Jako laikům se jim více otevřou a mluví bez zábran. Zkrátka někdy pomůže jenom se vypovídat, když člověk sám neví, co má dělat. Také se říká, že sdílená bolest je poloviční bolestí. Já osobně si této jejich práce velice vážím, protože sama bych to určitě nemohla stíhat. Stejné je to i s péčí o policisty.
Je jí hodně?
Kromě mě jsou tu i kolegové, kteří se vedle své práce věnují jakési kolegiální výpomoci. Představte si například situaci, kdy policista poprvé musel použít zbraň. Sice to jsou tvrdí chlapi, ale střelba při zásahu je něco jiného než střelba do terče. Zatím to není zcela běžné, že za mnou přijdou kolegové s osobními problémy. Postupně ale přibývá těch, kteří se na mě s důvěrou obrací.
Sestavujete i psychologické profily pachatelů?
Zatím ne. Vyžaduje to léta praxe a zkušeností, které teprve sbírám. Nedávno jsme přemýšleli nad případem žháře, vyhodnocovala jsem závažnost internetové výhrůžky. Pokud je potřeba profil pachatele, obracíme se na specializované odborníky z Prahy.
Vybrala byste si tuhle práci znovu?
Jednoznačně ano. Tím, jak je má práce různorodá, stačím si vždy od jednoho nebo od druhého odpočinout, a to mě dobíjí.
