Zumba. Slovo, které ještě před pár lety znělo exoticky, a jen málokdo si pod ním představil něco konkrétnějšího. Teď je ono slovo v rozhovorech čím dál skloňovanější. Hlavně mezi ženami, které tuto sportovní aktivitu vyměnily za aerobik.
Co je však pozoruhodné, pak je to fakt, že na hodiny zumby přichází čím dál tím více mužů. Coby redaktor Sedmičky jsem se proto rozhodl vyzkoušet, zda je to kvůli cvičení, nebo proto, aby se mohli koukat na vrtící se ženská těla v přiléhavých dresech.
„Na zumbu vlastně nic nepotřebuješ. Stačí ti sportovní oblečení, tenisky, ručník a hlavně minimálně dvoulitrovka nějaké neperlivé vody,“ shrnula cvičitelka Míša Lišková věci, které jsem si nabalil do igelitky.
Hodina zumby začínala až v sedm večer, takže jsem ještě ve čtyři odpoledne stihnul spořádat dva hamburgery. Zapil jsem je colou s domněním, že své tělo nezdravým jídlem nezatěžuji. Večer ho totiž čeká pohyb a ten dozajista nabyté kalorie spálí.
Pár minut před začátkem zumbového šílenství stojím před budovou v brněnské Václavské ulici, kde je hned několik různě velkých tělocvičen. Dávám si cigaretu a v duchu se přemlouvám, abych se převlékl do cvičebního dresu. Je to totiž už nějaký ten pátek, co jsem cvičil. Naposledy to bylo na střední škole, kde však byly hodiny tělocviku povinné. Z nich mě omlouval jen papír od obvodní lékařky, která mi na něj napsala „týden necvičit“.
Típnu cigaretu a výtahem se nechám dopravit do prvního patra, kde se s železnou pravidelností lekce zumby odehrávají. Už na chodbě je cítit pot z tvrdé dřiny, kterou musí ženy v přilnavých elasťákách vytrpět.
Do místnosti se zrcadly zatím vstupuje jedenáct žen a jeden muž. Uklidňuje mě, že nebudu za exota. Pětatřicetiletý Tomáš Kletzander začal do zumby chodit začátkem léta. Vedlo ho k tomu udělat něco s břichem. „Ještě pořád nestíhám některé kroky. Ale je to hodinu od hodiny lepší. Byť je pravda, že poprvé to bylo strašné. Pot ze mě hrnul tak, že jsem na zpáteční cestě domů málem vyplavil šalinu,“ vzpomíná Kletzander na první hodinu vrtění se do latinsko-amerických rytmů.
Jeho slova mě neuklidňují. Naopak. Tomášova postava je na rozdíl od té mé daleko ušlechtilejší. Obávám se, že coby kuřák dvaceti cigaret denně asi šedesát minut zumby nepřežiju. Ale přece teď neuteču, pomyslím si a hrdě si stoupnu dopředu před natěšené zumbí osazenstvo.
Cvičitelka Míša všechny na hodině uvítá a pustí z notebooku hudbu na rozcvičení. Hodně se při tom vrtí tělem, kroutí pánví a mává rukama. Rozcvička mi sice rozproudí krev a na čele cítím první kapičky potu, ale jsem v pohodě. Dokonce i po deseti minutách, kdy se tempo začíná pomalu zvyšovat, a kreace jsou obtížnější.
„Teď si dáme Waka-waka od Shakiry,“ nastíní Míša další program cvičení a zopakuje základní kroky. Zpěvačka Shakira tuto píseň nazpívala k příležitosti fotbalového mistrovství světa a tančí v nich na jakýsi pradávný africký tanec. Pochopil jsem ho hned a těší mě, že až zdokonalené kreace rozbalím na tancovačce někde v Horní Dolní, budou domorodci u vytržení. A v Brně se možná stanu králem parketu. Pokud mě tedy teenageři nepošlou rovnou do hrobu.
Po páté skladbě a cvičební sestavě začínají být občerstvovací pauzy, kdy do sebe lidé v tělocvičně lijí vodu a utírají si pot, táhlejší. Obličeje mají červené, jako kdyby je delší dobu vystavovali přímým slunečním paprskům. Pot navíc dělá na oblečení mapy. Každému jiné. Nevím, co se vytvořilo na hadrech mě, ale jedna ze slečen má na zádech útvar, který je velmi podobný srdci. Je to, věru, velmi romantické.
Po půlhodině cvičení se dívám stále častěji na hodiny. Visí nad zrcadly a zdá se mně, že se snad zastavily. Každá minuta je jakoby pomalejší. Pot už ani nemohu utřít. Jakmile zabořím hlavu do ručníku a setřu krůpěje, okamžitě se z pórů hrnou slané výměšky znovu. Zas a zas. Vydržím, říkám si. Podporuje mě v tom i potlesk po každé skladbě a neustálé vřískání žen, které se dostaly do zumbovního tranzu.
Předposlední dvě písničky přežívám ve stavu mátožném. Tělo se sice vlní a pohupuje do rytmu, ale hlava už věci kolem nevnímá. Dokonce ani to jediné pozitivní, co v lekcích zumba někteří pánové podobného ražení hledají. Pružná, zpocená a kroutící se ženská těla.
Z agónie mě vytrhnou jen výkřiky, valící se z Míšina hrdla. Té jediné nestihly za hodinu ani zčervenat líčka. Možná proto, že zumbu předcvičuje čtyřikrát týdně. Váží něco přes čtyřicet kilo. Nechápu, že ještě žije.
Úplně na závěr se tělocvičnou nese ploužák Stay with me. Pomalá hudba má jediný efekt. Vydýchat se a uvolnit svaly. Nemám co vydechovat, protože se jen stěží nadechnu. A svalovou soustavu vlastně ani necítím. Na rozdíl od svého tělesného pachu.
„Na to, že máš za sebou první zkušenost se zumbou, jsi byl perfektní. Někteří chlapi odpadají už po čtvrté písničce. A tys vydržel,“ podporuje mě Míša a láká na další hodinu. Slibuji, že někdy snad v blízké budoucnosti.
Určitě se ale na zumbě nestanu závislý. Například jako čtyřiadvacetiletá Veronika, která na ni chodí dvakrát týdně. A je jí to málo. „Chtělo by to ještě o víkendu. Doma se ale k zumbování nedonutím,“ přiznává studentka.
