„Děkujeme za váš zájem, ale nic pro vás nemáme,“ slyšel opakovaně Lukáš Novák. Přesně před rokem absolvoval politickou filozofii na Filozofické fakultě ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Navíc ještě studuje učitelství pro střední školy, obor společenské vědy, práci ale hledal dlouho.
Našel ji až po půl roce. Takové štěstí jako on ale zatím nemá 58 508 lidí, které evidovaly úřady práce na Ústecku na konci dubna.
Přesto se situace v kraji oproti předchozímu měsíci zlepšila. O více než dva tisíce osob totiž zeštíhlela evidence pracovních úřadů oproti konci března. V celém Česku nemůže najít práci 513 842 lidí.
Čekatelé na místo
Statistické ukazatele úřadů práce v Ústeckém kraji udávají míru nezaměstnanosti k 30. dubnu 12,99 procenta. Nepatrně méně než před rokem. O 0,51 procenta. Nejvíc šla dolů na Litoměřicku, nejméně na Mostecku.
V Ústeckém kraji ale stále patří počet lidí bez zaměstnání k nejvyšším v celorepublikovém měřítku. K poslednímu březnu byla nezaměstnanost v Ústeckém kraji 13,5 procenta a byla nejvyšší v porovnání s ostatními kraji v České republice.
Na jedno volné místo připadalo téměř sedmadvacet lidí bez práce, z toho téměř jedenáct absolventů.
„Největší zájem je o dělnické profese, úklid, o místa jako jsou řidiči, administrativní pracovníci, prodavači, číšníci a servírky, kuchaři, zedníci a stavební dělníci,“ říká Eva Maříková, mluvčí krajského úřadu práce.
Červený diplom na nic?
Lukáš Novák práci prostřednictvím úřadu nehledal. „Neměl jsem odpracovaný minimálně jeden rok praxe, podle zákona jsem tedy nemohl dostávat ani žádnou podporu v nezaměstnanosti,“ vysvětluje, proč hned po získání červeného diplomu nezamířil do Dvořákovy ulice, kde ústecký úřad práce sídlí.
Lukáš Novák přišel na studia z Hradce Králové a v Ústí se mu líbí. Zůstal tam i přes počáteční pracovní neúspěchy.
Přemítal. Musel si sám platit zdravotní pojištění, bydlení a vůbec všechny životní náklady. Při tom nevydělal ani korunu měsíčně. Musel najít práci velice rychle.
„V opačném případě se ze mě stane nejspíš bezdomovec, co bude sedět s nastaveným kloboukem na rohu Mírového náměstí, držet v ruce svůj červený diplom a žebrat o peníze na kus chleba,“ uvažoval.
Následovalo půlroční hledání. Vystudovaný politolog prošel desítkami výběrových řízení na krajských úřadech, magistrátech, v různých firmách a společnostech.
Výsledek? „Je nám líto, na vaši pozici jsme vybrali jiného uchazeče,“ slýchával. Jestli s praxí, na to Lukáši Novákovi nikdo neodpověděl. Mohl se jen dohadovat.
„Dokonce, i když jsem se hlásil na nějakou méně významnou pozici, upřednostnili uchazeče bez vzdělání, ale s praxí. O absolventa bez zkušeností zkrátka nikdo nemá zájem,“ hořce konstatuje.
A podotýká, že během studia pracoval u státních i soukromých firem, měl za sebou praxe, studoval v zahraničí a poslední dva roky před ukončením filozofické fakulty pracoval na poloviční úvazek v maloobchodu.
„Jakmile si potenciální zaměstnavatel přečetl v mém životopisu, že jsem právě ukončil školu, to vše bylo rázem zapomenuté,“ dává si mezi slova „absolvent“ a „nebrat“ rovnítko Lukáš Novák.
Půlrok nejistoty. Občas začal propadat v zoufalství. Dnes je zaměstnancem celní správy. Z politologa je referent v oblasti podpory řízení. Práce mimo obor, ale baví ho.
„Jsem víc nohama na zemi než někteří bývalí spolužáci, kteří si představovali, že nastoupí do zaměstnání a hned dostanou pětačtyřicet tisíc.
Myslím, že lidé by měli zvážit, zda studovat humanitní, nebo technické obory. A vybrat si ty, které jim zaručí, že seženou práci,“ radí Lukáš Novák.
Ústecká univerzita sleduje vývoj počtu nezaměstnaných absolventů. Podle její mluvčí Jany Šikové jich bylo v České republice k poslednímu letošnímu dubnu sto třicet, z nich pětaosmdesát v Ústeckém kraji.
„Z toho je šedesát z bakalářského studia, čtyřiadvacet z magisterského studia a jeden absolvent doktorského studia,“ vyčíslila Jana Šiková.
Čísla můžou být podle Šikové zkreslená. „Na některých našich fakultách byly ještě v prosinci a lednu a pak v březnu a dubnu státní závěrečné zkoušky. Dnem ukončení studia, absolvováním poslední části státní závěrečné zkoušky, se student musí hlásit na úřadu práce. A budoucí učitele můžou zaměstnat až v září,“ vysvětlila mluvčí Šiková.
V roce 2010 absolvovalo univerzitu dva tisíce pět studentů.
Maminka s diplomem
Pětadvacetiletá Klára Meisnerová vystudovala vychovatelství pro speciální zařízení na Pedagogické fakultě ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A oborovou didaktiku pro učitelství na střední škole. Loni v červenci promovala. Už jako matka Tomáška, dnes dvouletého syna.
„Bereme vás,“ přeje si slyšet mladá žena z Ústí nad Labem. Momentálně bydlí u rodičů na Děčínsku. Jako nezaměstnaná matka samoživitelka nemá na vlastní bydlení.
„Tomášek začne chodit v září do školky v Děčíně a já si hledám práci. Už od ledna. Potíž je v tom, že nemám praxi. Během studií jsem chodila na brigády, ale oficiálně jsem práci neměla,“ vysvětluje důvod, proč od potenciálních zaměstnavatelů slyší zápornou odpověď.
„Rozpětí mám přitom velké. Můžu pracovat se zdravotně, mentálně i psychicky postiženými lidmi, ve školství jako vychovatelka v družině. Mohla bych učit na střední odborné škole se sociálním zaměřením, pracovat ve výchovných ústavech,“ vyjmenovává. Má i masérský kurz a kurz znakové řeči. Zatím jen rozesílá životopisy.
Protože pobírá příspěvek na mateřské dovolené, nemůže se přihlásit do evidence pracovního úřadu. Vyjít se čtyřmi tisíci korunami měsíčně neumí.
„Člověk studuje vysokou školu a pak o něho není zájem, nebo nejsou místa. Ráda bych pracovala, myslím, že jsem spolehlivá, kreativní. Bojím se ale, že zaměstnavatelé nebudou vstřícní k tomu, že mám malé dítě, o které se musím sama postarat. Hledám, kde se dá,“ neztrácí naději a věří, že od září, kdy syn nastoupí do školky, práci sežene.
Šedesátka na krku
Na rozdíl od Jiřího Melichara. Inženýra. Táhne mu na šedesát. Skoro tři roky o práci, která by ho uspokovala, nezavadil. Je skeptický a vzhledem k věku ani nedoufá, že ho někde zaměstnají.
Dnes už by zvažoval, zda dát výpověď, aniž by měl zajištěné jiné místo. Před třemi lety to udělal, protože se mu nelíbilo, jakým způsobem firma funguje.
Co to je ztratit práci, ví dnes také sedmačtyřicetiletý redaktor Radek Ondřej. Zhruba týden před koncem smlouvy na dobu určitou mu zaměstnavatel suše oznámil, že s ním už nepočítá.
„Byl jsem bezradný. Čekal bych cokoliv, ale tohle? Zaměstnavatel byl navíc můj kamarád ze studií. Respektoval jsem rozhodnutí svého šéfa, na druhou stranu jsem ukončení pracovního vztahu bral i jako konec dlouholetého přátelství,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle Radek Ondřej.
Dnes už je to za ním. Měl štěstí. Během pouhých dvou měsíců prošel několika výběrovými řízeními a jedno na pozici PR pracovníka mu vyšlo. Sice to nebyla jeho parketa, ale měl práci, za kterou byl rád. „Mohl jsem si zase sám sebe začít vážit,“ konstatuje Radek Ondřej.
