Sedět na gauči? Nic pro mě

Když přijíždím do Křečkova, vsi u Poděbrad, kde sledgehokejista Jiří Raul žije, čekám uvítání od pesimistického introverta na invalidním vozíku. Chyba! Přijde mi otevřít vyrovnaný mladík s nenápadnou stehenní protézou. A také mistr republiky ve sledge hokeji, reprezentant, účastník zimní paralympiády ve Vancouveru.

Nebudete mi mít za zlé, když se na úvod zeptám, jak jste přišel o levou nohu?

Určitě ne. Stalo se mi to při fotbalové zápase. Dva protihráči šli do skluzu, bohužel směrem k mému kolenu.

Prosím? Zranění ve fotbale je spousta, ale o tak vážném, kvůli kterému musí být amputována noha, jsem nikdy neslyšel…

Bohužel, je to tak. Hráli jsme tuším se Sány. No, a někteří rádoby fotbalisté v okresních soutěžích fotbal moc neovládají. No, a pak se doktorům v jedné nemocnici příliš nepovedla operace mé nohy…

Dáváte vinu i lékařům?

Nechci, aby to tak vyznělo. Ale možná kdybych byl jinde, tak mi nohu zachránili. Ale to už nemá cenu rozebírat. Pro mě bylo důležité, že mě v té době podržela rodina a přátelé. Hlavně manželka si zaslouží obrovské poděkování.

Co vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděl, že přijdete o nohu?

A víte, že nic? Spíš jsem to chtěl mít za sebou. A hned jsem věděl, že budu dál sportovat.

Jak jste se dostal ke sledge hokeji?

Nedaleko bydlí kamarád, který hrál sledge hokej za Kolín. Dá se říct, že jsem s tímhle sportem začal díky úrazu!

Díky?

No, díky v uvozovkách (smích). Ale víte, že se necítím hůř než před zraněním? Prostě beru to, co mi osud nadělí. I když je to občas kruté. Jel jsem se podívat na trénink sledge hokejistů do Kolína a hned mě to chytlo. Já bych prostě nemohl sedět doma na gauči.

Celý rozhovor čtěte ve čtvrtečním vydání týdeníku Sedmička