Sedí v autobuse
Například, proč zrovna vy musíte sedět vedle někoho, kdo na sebe v drogérii převrátil regál s repelenty. Ale někdy může naopak dotyčný položit otázku vám. A nahlas.
„Víš, kde teď jsem?“ řekl náhle ten chlap vedle mě při cestě do Prahy. Otázka mě zaskočila, a tak jsem se nechal podat.
„Normálně sedím v autobuse!“ houkl a ani se na mě nepodíval.
„Prosím?“ špitnul jsem.
„Seš hluchej? Sedím v autobuse do Prahy!“ zahulákal muž na celý autobus do Prahy. Rozpačitě jsem se usmál a očima hledal nouzové kladívko, které bývá připevněné na okýnku.
„Ty vole, s tebou je teda řeč. Hele, neřeš to, já brnknu ještě Mirkovi,“ pokračoval muž. Až teď jsem si všimnul, že má v pravém uchu handsfree zařízení, které způsobuje, že když se na takového člověka díváte zprava, pochopíte, že telefonuje, ale když ho vidíte tak jako já zleva, myslíte si, že se zbláznil. Jenže tenhle se zbláznil zleva i zprava. „Nazdar, Miro. Kde, myslíš, že teď jsem?“ Několik cestujících se po autorovi opakujícím soutěžní otázky otočilo. „V autobuse do Prahy!“ zachechtal se chlap. „Mazec, co?“
To teda byl. Ukázalo se totiž, že se muž prostě nedokáže se situací, že sedí v autobuse, vyrovnat. „To neřeš, zavolám Peťovi… Čau, Peťo, hele, já teď sedím v autobuse. Co? Já tě nějak špatně slyším, jsem v autobuse. Co? V a-u-to-bu-se!“ Když spojení vypadlo, Ten, který sedí v autobuse, začal psát zuřivě textovou zprávu. Cizí esemesky se nemají číst. A už vím proč. Když jsem mu totiž mrknul přes rameno, dozvěděl jsem se něco strašného: SEDIM V AUTOBUSE. JEŠTĚ SE OZVU.
