Sedm příběhů žen, které v práci oblékají uniformu. A občas zažijí adrenalin | E15.cz

Sedm příběhů žen, které v práci oblékají uniformu. A občas zažijí adrenalin

Redakce Sedmičky

Sedmička našla sedm žen, které nosí uniformu. Každá jinou. Přesto mají mnoho společného.

Jakmile přijdou do práce, vezmou si na sebe uniformu. A jdou pomáhat druhým. Sedmička přináší sedm příběhů žen ve stejnokroji.

Policistka? Dětský sen

Nadstrážmistr Gabriela Nováková na ulici v Kutné Hoře hovořila se Sedmičkou, když těsně vedle ní škodovka nabourala zezadu do brzdícího renaultu. Sympatická blondýnka si vzala žlutou reflexní vestu a s klidem utlumila začínající hádku řidičů.

„Už na základce jsem věděla, že chci být policistka. Doma mi doporučili, ať si nejdřív udělám střední odbornou školu sociální, a když mě to nepustí, tak ať si tu uniformu na sebe obléknu,“ vysvětluje svou cestu k policii. Občas jí prý řidiči za pokutu i poděkují. „Ukecávat se od řidičů nenechám. Snažím se být spravedlivá,“ říká Nováková.

Velí strážníkům

Simona Lazarová je vrchním strážníkem Městské policie v Nymburce. „Může mě vytočit, když mi někdo řekne paní strážnice. Copak jsem nějaký barák, kde sídlí strážníci?“ říká Lazarová. Po gymnáziu skončila na městském úřadě jako praktikantka. Když v Nymburce zakládali městskou policii, neváhala. „Co vím, tak ve Středočeském kraji velíme obecním policiím jen čtyři ženy,“ vysvětluje.

Nymburská městská policie slouží beze zbraně, k obraně používá teleskopický obušek a pepřový sprej. „Když jdeme do služby, nevíme, co nás může potkat. Zejména, když jsme tam dvě holky,“ říká Lazarová.

Kanady nemiluje

Dana Kořínková má hodnost praporčice. U armády je přes dvacet let. „Za totáče jsme museli chodit v uniformě z domova. Teď se převlékám až na základně, ale máme slušivé uniformy,“ říká Kořínková, která z řídicí věže na letišti čáslavské základny taktického letectva odbavuje letadla. Maskáče a kanady, které si občas musí vzít, moc nemiluje.

Ačkoliv létání nemusí, slouží u letectva. „Není to vždycky příjemná služba. Hrůza je, když letadlo zmizí z radaru. Jednou jsem tady viděla i UFO, jenže pak se vysvětlilo, že to byla jedna nová diskotéka, která lákala lidi laserovým nesmyslem na nebi,“ říká s úsměvem.

Sestra v akci

U vrchní sestry léčebného domu Libenský v Poděbradech Ivety Švandové zahrála při výběru profese náhoda. „Ve třinácti jsem chtěla jít na farmaceutického laboranta. Ale v tom roce v Kolíně tenhle obor neotevřeli. Tak jsem šla na všeobecnou sestru s tím, že za rok přestoupím. Když jsme začaly chodit do nemocnice k pacientům, řekla jsem si, že to je to pravé, co chci dělat, a už jsem nepřestoupila,“ říká zdravotní sestra.

„Po škole jsem začínala na interně. To je škola života, sestry tam poznají úplně všechno. Ještě víc stresující je třeba onkologie, kde bych asi pracovat nemohla,“ tvrdí Švandová a vzpomíná na modrý úbor a bílou čepičku, které tenkrát nosila.

„Teď jsou naše uniformy daleko pohodlnější,“ vysvětluje Švandová, která už sedmnáctým rokem pracuje v poděbradských lázních.

„Suchý“ hasič

Renata Krutská z Kolína o sobě říká, že je „suchý“ hasič. Také ona dává přednost nepřechýlené verzi názvu svého povolání. Na starosti má ochranu obyvatelstva a krizové a havarijní plánování. „Třeba sirény ve městě,“ říká Krutská. „Moje práce je vědět, kde co je a co bude potřeba, kdyby přišly třeba povodně,“ dodává. Pracovat u hasičů se rozhodla také proto, že lidé tuto složku záchranného systému vnímají hodně pozitivně.

Uniforma podle ní stále vzbuzuje u lidí respekt. „Máme podobnou jako policie, takže se lidé chodí dívat na rameno, odkud jsme,“ říká s úsměvem Krutská.

Volant je v rodině

Lenka Kubicová je jednou ze dvou žen, které usedají za volant autobusů mětské hromadné dopravy v Kolíně. „K autům tíhnu od dětství, byla jsem jako kluk. Táta i bratr jsou řidiči z povolání,“ vysvětluje blondýnka, proč jezdí s autobusem.

Před dvěma roky si svůj dětský sen splnila. Kolegové vůči ženě za volantem žádné předsudky neměli. „Trochu jsem se bála,“ přiznává Kubicová. Zároveň dodává, že jí kolegové-muži spíš pomáhají. Cestující jsou často překvapení, že autobus řídí žena.

„Starší paní často říkají - My máme dneska ale hezkou řidičku,“ říká s úsměvem Kubicová. Přidává ale i nepříjemnou zkušenost s mladíkem, který prý šel radši pěšky než by jel v autobuse, který řídí ženská. „Ale nic si z toho nedělám. To byla jediná výjimka,“ uzavírá.

Výpravčí muže hlídá

Výpravčí Eva Socharová chtěla původně nosit jinou uniformu. Policejní. Nevzali ji ale na školu, takže šla pracovat k Českým drahám. „Udělala jsem dobře,“ říká osmadvacetiletá blondýnka, kterou letos zvolili Tváří ČD.

Práci v mužském prostředí si chválí. Dokonce si myslí, že takovému kolektivu žena prospěje. „Muži se chovají líp, když je mezi nimi žena. Hlídají se,“ vysvětluje výpravčí Socharová.

Nošení uniformy mladé výpravčí nevadí, naopak. Jen v létě je v saku občas teplo. „My ženy aspoň můžeme mít sukni, kolegové to mají horší,“ tvrdí.

Na práci se jí líbí, že denně pomůže mnoha lidem při jejich cestě. „Každý den vidím výsledky toho, co dělám. A žádné dva dny nejsou stejné,“ vysvětluje. Zároveň je pro ni povolání výpravčí i velká zodpovědnost.

Autor: Redakce Sedmičky
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!