Do Sedmi statečných Berounska týdeník Sedmička nominoval sedm lidí, kteří v uplynulém roce projevili určitý druh osobní statečnosti. Tento výběr ovšem nijak nesnižuje odvahu těch, kteří se na tuto dvoustranu z jakýchkoliv důvodů nedostali.
Školačka pomáhá sedmdesátileté ženě
Denise Kalinové z Dobřichovic je deset let. Pravidelně chodí pomáhat sedmdesátileté Zdeně Staré. Je to její kamarádka. A tak trochu i babička. „Chodím k ní několikrát týdně po škole. Paní Zdena špatně chodí. A tak jí pomáhám s různými pracemi,“ říká desetiletá blondýnka. Vynáší koš, myje nádobí, chodí své starší známé pro noviny a časopisy. „Občas skočím do lékárny pro mastičku a prášky, aby ji nebolely nohy. Pomáhám mýt nádobí, utírám prach a rovnám poličky,“ říká školačka, která letos za pomoc Zdeně Staré získala cenu nadace Dětský čin roku. V celorepublikovém projektu, do kterého se zapojilo celkem 14 297 dětí z celého Česka, získala první místo v kategorii Pomoc ostatním lidem.
Zachránil život největšímu nepříteli
Devatenáctiletý Pavel Staňa je synem ředitele nemocnice a už má na kontě záchranu lidského života. Letos za ni získal Cenu Michala Velíška, kterou dostávají lidé, kteří nasadili svůj život a zdraví na záchranu ostatních. „Stalo se to letos v červnu na nádraží v Choceradech. Seděli jsme s bratrancem v hospodě a najednou jsme viděli, jak přijel vlak a pod ním zmizel kluk, který přejížděl trať na kole a měl sluchátka,“ vzpomíná Staňa. S bratrancem běželi mladíkovi, který měl přejeté obě nohy, na pomoc. Byl to Pavlův spolužák, se kterým se Pavel neměl v lásce. „Vlastně jsme byli zapřísáhlí nepřátelé,“ přiznává Staňa. Na to ale nemyslel. Věděl, že je nutné zastavit masivní krvácení. Mladíkovi tak zachránili život.
Z ekofarmy šel pod most
V devadesátých letech založil Jan Kolomazník trvalou školu v přírodě s agroturistickým centrem na Šumavě. Chov šlechtěných koz spojený s výrobou ekologických potravin se slibně rozjížděl. Pak ale přišla rána osudu a trampa se srdcem dobrodruha srazila k zemi. Z ní se sbírá dodnes, každé ráno, už šestnáctým rokem. Sedm let již živoří na Berounsku.
Peníze na koupi farmy kdysi získal z prodeje veškerého majetku. Ministerstvo zemědělství ale jeho farmu vydalo v nepřímé restituci jako náhradu. „Byla to lumpárna, stále čekám na odškodnění,“ vzpomíná Jan Kolomazník. Spí pod širákem nebo pod igelitovou plachtou a stále jedná s ombudsmanem o dalším postupu.
Hobit rozjel podnik po vlastní smrti
Dvaapadesátiletý Jan Beckenbauer zvaný Pinďa je vyučený zedník. Společně s kamarádem Jiřím Soukupem alias Kosatkou začal letos podnikat. Objednávky přijímají pouze od zákazníků, kteří jim dají kromě gáže také střechu nad hlavou. Přebývají v zahradních domcích či na výmincích, domorodci jim proto neřeknou jinak než Hobiti všudezdejší.
„Kosatka se nedávno rozešel s přítelkyní z Kadaně, mě vlastní syn prohlásil za mrtvého,“ říká Beckenbauer, který se na adrese svého trvalého bydliště nezdržuje už několik let. Čas tráví na stavbách. Do Sedmi statečných byl nominovaný, proto, že se vydal za svým synem, aby se mu jako zemřelý táta připomenul.
„Lidé z vesnice se mě báli. Mysleli, že jsem po smrti. Rozhodilo mě to a dveře synova domu mi zůstaly zavřené. Po Novém roce se za ním vydám znovu, se Sedmičkou v podpaží,“ řekl muž, kterému se v podnikání daří stále lépe. Spoří si na důchod penzijním připojištěním. Po Novém roce plánuje pro firmu koupi nákladního pickupa.
Polský farář káže
i pro pár farníků
Farář Zbigniew Krzysztof Ponichtera je knězem polské diecéze Bydgoszcz. V Česku žije patnáctým rokem a kázat při bohoslužbě pro dva tři farníky ho údajně nijak nedeprimuje. „Rád dělám to, co dělám. Tedy sloužím mši svatou, vyučuji náboženství, navštěvuji nemocné, připravuji na křest, první svaté přijímání, biřmování, svatby a také na smrt. Pohřbívám. Kromě toho také opravuji kostely a farní budovy, sekám trávu nebo pracuji v domácnosti,“ říká o svém poslání Zbigniew Ponichtera, který se připravuje na katechezi a homilii. Působí na farnosti v Žebráku a ve filiálních kostelích v Cerhovicích, na Borku, Tmani, Velízi, v Neumětelích a ve Zdicích.
Vítězství u soudu bude satisfakcí
Vlastimil Slezák se narodil v červnu 1925 v Zahořanech. Vždy farmařil. Z obecní cesty před svým domem celý život zajížděl do dvora s koňským povozem. Vedení obecního úřadu ale před lety nechalo cestu vyasfaltovat takovým způsobem, že z ní na svůj pozemek nesleze ani po čtyřech.
Posudkové komise sice uznaly pochybení stavbařů. O náhradu způsobené škody se ale s Vlastimilem Slezákem soudí město dodnes. „Pořád to kvůli něčemu odkládají. Čekají, že dřív umřu. Ale já umřu, až tohle dotáhnu do konce,“ říká Vlastmil Slezák se sedláckou zarputilostí.
Syna i dceru odrodil
Čtyřicetiletý Jiří Kahánek ze Zadní Třebaně odrodil dvě ze svých tří dětí v osobním autě. První již před několika lety. Letos přivedl za podobných okolností na svět dalšího potomka. Byla středa večer, když čtyřiatřicetiletá manželka Alena dala povel k rychlému transportu do nemocnice. Do Hořovic chybělo patnáct kilometrů. „Zkušeně si vlezla na zadní sedačku a za chvíli už jsem viděl hlavičku. Zabalil jsem Šimona do bundy, manželce jsem vytáhl z boty tkaničku, podvázal pupeční šňůru a za chvilku přijela sanitka se záchranáři, které jsem zavolal,“ líčil životní okamžik Jiří Kahánek.
