Úřednice, trenér mládeže, policista, hasič, strážník… a lékař. Své příhody vyprávějí s pokorou. Týdeník Sedmička zaznamenal příběhy sedmi statečných právě končícího roku.
Šíří dobrou náladu
Čtyři roky trvá její vítězství nad rakovinou lymfatických uzlin. A čtyři roky už úřednice kladenského magistrátu Kateřina Roubalová v říjnu pořádá charitativní koncert Krásné je žít v místním Středočeském divadle. Vybrané peníze dostává hematologické oddělení pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde se pacientům s nádorovým onemocněním věnují.
„Člověk nesmí myslet na to, že to dopadne jinak, než že nemoc porazí,“ říká jedenapadesátiletá žena, která svým optimismem pomáhá bojovat s nemocí i svým přátelům a ostatním pacientům. Přitom si nenalhává, že rakovinu porazila navždy. „Jsem ráda, když je mi dobře, že se ráno vzbudím a postavím na nohy,“ dodává Roubalová.
Dobrodružný zásah
Sobota 4. červenec 2009: povodňová vlna mezi Markvarticemi a Benešovem nad Ploučnicí na Děčínsku. Z domů obklopených rozvodněnou řekou Ploučnicí vytáhli kladenský hasič Martin Steiner a jeho kolega Jiří Novotný celkem jedenáct lidí. Stačily minuty, aby prudký tok některý z domů smetl a s ním i jeho obyvatele. Téměř čtyři hodiny z vrtulníku slaňovali na střechy budov a z oken tahali lidi do bezpečí. Kolem nich zuřila bouře, prudký vítr, blýskalo se a lilo. „Občas jsme dostali nějakou ránu od statické elektřiny v navijáku, když jsme dopadli na plechové střechy domů. Neříkám, že jsme neměli strach, byla bouřka a my stáli po kotníky ve vodě, ale na to nemyslíte. Důležité prostě je dostat ty lidi ven, od toho tu přece jsme,“ říká osmatřicetiletý muž, který u kladenských hasičů pracuje sedmnáct let.
Srpnový zásah na Děčínsku považuje za jeden z nejdobrodružnějších v kariéře, přesto už prý na něj zapomněl. Ani doma by o něm nevyprávěl, kdyby ho rodina neviděla v televizi. „Je to prostě moje práce,“ podotýká Steiner.
Trest za pomoc
Karel Kaňka nepatří mezi lidi, kteří jen přihlížejí neštěstí druhých. V lednu se mu však ochota pomoct napadené ženě málem vymstila. Popral se s mužem, který na ulici surově bil svou manželku. Podle záchranářů stačilo málo a nebýt jeho zásahu, dopadla hodně špatně. Kaňka skončil po rvačce v nemocnici s poraněnou páteří. „Byla to známá firma. Přišel z vězení a zřejmě byl odtamtud zvyklý komunikovat jen pěstmi. Odtrhnul jsem ho od ženy a držel ho, dokud nepřijela záchranka a policisté,“ vypráví Kaňka.
Muž na něj podal trestní oznámení a úředníci na radnici k tomu přidali pokutu za výtržnost. „Odvolal jsem se na kraj, a ten nakonec postih zrušil. Už jsem si myslel, že je spravedlnost opravdu slepá,“ dodává Kaňka.
Minuty od brány smrti
Říjnového babího léta využívali Kladenští k procházkám se sluníčkem nad hlavou či k výletům do okolních lesů. Ne všichni však měli v úmyslu se vrátit zpátky domů. Na tísňovou linku strážníků kdosi zavolal, že na lesní cestě k Pletenému Týnci stojí auto se spuštěným motorem a z výfuku mu dovnitř vede hadice. Na místo přijeli strážníci Aleš Krycner a Viktor Mikeš. Vnitřek auta už byl celý zadýmený. Vlézt do něj bylo o život.
„Na sklopeném sedadle ležel starší muž. Vypadalo to, že je mrtvý. Hadici zavedl zadním okýnkem a otvor utěsnil dekou. „Vytáhli jsme ho ven a doslova profackovali. To ho probralo. Záchranka už byla na cestě. Šlo o minuty,“ vypráví Krycner.
Muž se jim svěřil, že má rodinné problémy. Strážníkům za záchranu života, jak to někdy u neúspěšných sebevrahů bývá, nevynadal, ale prý ani nepoděkoval. „Jako by se stalo. Žije a já mám pocit, že tu práci nedělám zbytečně,“ podotýká Krycner.
Smrt na trávník nepustili
Říjen, fotbalové hřiště v Českých Budějovicích. Prvoligový SK Kladno si odtamtud veze nejen cenný bod za remízu, ale také všechny body za vítězství nad smrtí. Před koncem zápasu se kladenský Vít Beneš hlavou sráží se soupeřem a zůstává bezvládně ležet na trávníku. Klubový lékař Vladimír Lemon okamžitě žádá rozhodčí o možnost ošetření. Nebývá totiž zvykem, že by se lékaři dostali v zápase ke zraněnému hráči tak rychle, jako tomu bylo v Budějovicích. Šlo o vteřiny. Fotbalistovi zapadl jazyk a přestal dýchat. „Vytáhl jsem mu ho, ale to by udělal každý,“ říká zástupce ředitelky kladenské nemocnice a dál už o tom nechce mluvit. V Lemonově kariéře to byl přitom už třetí fotbalista, kterému na hřišti zachránil život.
Život pro neznámé
Krev Karla Šobka koluje od roku 1983 nejen v jeho těle, ale i v žilách jemu neznámých lidí. Letos do kladenské nemocnice dorazil už na osmdesátý odběr, celkem tak daroval čtyřicet litrů krve. „Beru to jako naprostou samozřejmost,“ říká pětačtyřicetiletý manipulant kladenského Baumaxu, který žije v jednom z paneláků v centru města. O tom, komu jeho krevní skupina B+ mohla zachránit život, neuvažuje.
„Vím, že ji hodně používali při operacích a také u dětí s leukémií v Motole. Je mi jedno, kdo ji dostane, přeji si jen, aby se využila,“ dodává. Přestože dárcovství krve velké výhody nepřináší, skončit s ním Šobek nehodlá. Začátkem roku 2010 jej čeká ocenění v podobě bronzového kříže Českého červeného kříže.
Sebevrah na mostě
Roční období: zima, místo: sítenský most, čas: hodina do půlnoci. Na hraně mostu stojí mladý muž. Drží se zábradlí a naklání se nad údolí. Chystá se skočit. Z města přijíždějí policisté i strážníci. Nikdo se ale k němu neodváží přiblížit a stáhnout zpět do bezpečí. „Byla jsem v tu chvíli náhodou na operačním oddělení a na obrazovce jsem celou akci zahlédla. Hned jsem se rozhodla, že kolegům pojedu pomoct,“ říká podporučice Monika Horová.
Z policejního ředitelství je to na sítenský most několik minut. Když mladík viděl ženu v uniformě, bylo na něm znát, že se jeho chování mění. Její kolegové mu sebevražedný úmysl do té doby rozmlouvali marně.
„Měla jsem štěstí, že byl ochotný mluvit spíše se ženou než s muži. Vyprávěl mi, jaké má problémy, co ho dohnalo až na most. Řekla jsem mu, že všechny problémy mají určitě lepší řešení, než je sebevražda. Dovolil, abych se k němu přiblížila. Držel v ruce fotku své dívky a plakal. Prý ho opustila, protože si nedokázal uspořádat život. Přišel o práci, měl údajně nějaké dluhy,“ vypráví policistka. Nabídla mu k půjčení policejní rukavice, aby se nepustil zábradlí jen kvůli tomu, že mu zmrznou prsty. Souhlasil. Ve chvíli, kdy po nich sahal, ho chytla za rukáv. To stačilo, aby i ostatní policisté muže bezpečně přetáhli přes zábradlí. „Mluvili jsme spolu asi pět minut, přes zábradlí jsme ho tahali asi deset vteřin. Celé se mi to zdálo jako věčnost,“ říká Horová. Mladíka odvezla záchranka na psychiatrii. Policistce poděkoval ředitel kladenské policie.
