Sedm zvířat pražské zoologické zahrady. Jaké mají osudy?

Gurmáni, mírumilovní, nebo naopak nevyzpytatelní jedinci a také suveréni.

I tak charakterizují zaměstnanci trojské zoologické zahrady své svěřence. Mají různé osudy. Některá ze zvířat jsou „pražskými rodáky“, jiná se do metropole přistěhovala z jiných zoo nebo z exotické domoviny.

1. Slávek, hroch obojživelný

Klidnou a mírumilovnou povahou a u hrochů neobvyklou ohleduplností k mláďatům se vyznačuje Slávek. V prostředí zoologických zahrad je výjimkou, protože samci jsou většinou agresivní a musejí je od potomků oddělovat.

Slávek, který se v pražské zoo narodil 30. října 1984, se stal symbolem naděje po povodních v roce 2002. Výběh obýval se dvěma samicemi Lentilkou a Barborkou, které při záplavách zahynuly. Slávka nemohli ošetřovatelé najít. „Když opadla voda, objevili jsme ho až na ochozu u pavilonu slonů, odkud byl problém dostat ho dolů,“ vzpomíná kurátor chovu savců Pavel Brandl.

Museli vybourat část zdi a postavit rampu, po které se Slávek vrátil do výběhu. Několik dní ale ještě trávil u nosorožců, protože mu dělníci opravovali bazén.

Aby nebyl sám, začali mu ošetřovatelé hledat partnerku. Z ostravské zoo za ním přijela tříletá Maruška. Po prvotní Slávkově nedůvěře, nevěděl, zda je to mládě, nebo partnerka, se z nich stal nerozlučný pár, který už má syna Filipa. Kromě něj je Slávek otcem ještě tří dalších potomků.

2. Kama, orangutan sumaterský

Dalším rodákem z trojské zoo je Kama. Přišel na svět 21. června 1971 jako první orangutan v tehdejším Československu. Rodiče Soňa a Bimbo pocházeli z volné přírody ze Sumatry. Díky tomu je Kama geneticky nejvzácnějším samcem orangutana v Evropě.

Po porodu se o něj matka příliš nestarala, a tak o něj museli pečovat lidé. Proto si Kama vytvořil velice pozitivní vztah k ošetřovatelkám. V pětadvaceti letech dostal samičku Upitu, s níž má syny Filipa a Pagyho. Ti nedávno odešli do bratislavské zoo, odkud budou pokračovat dál do Evropy.

„V poslední době citlivý Kama svoji dominantní partnerku Upitu špatně snáší. Pak nejí ani nepije,“ říká jeho ošetřovatelka Denisa Ryšková.

Další páření proto není podle ošetřovatelů možné, a tak Kama asi půjde na odpočinek na ostrov s výběhem. V devětatřiceti už na to má nárok. Orangutani se totiž v zajetí dožívají průměrně pětačtyřiceti let. Ostrov si asi oblíbí, protože orangutani jsou na rozdíl od ostatních opic samotáři.

3. Kamba, gorila nížinná

Kamba se narodila před osmatřiceti lety. Jako dvouletá ztratila rodiče, které patrně zabili lovci. Z kamerunských lesů se dostala do Lipska v Německu, kde ji ošetřovatel vychovával téměř jako dítě. Pobývala i v další německé zahradě, v Duisburgu, a pak ve Dvoře Králové.

Její příchod do Prahy byl bouřlivý. Ihned, jak vstoupila do pavilonu, začala dávat najevo, kdo tam bude mít hlavní slovo. Všechny prohnala po celém výběhu, včetně samce Richarda, který na něco podobného nebyl zvyklý.

Další samice Kijivu už tehdy měla mládě Moju. Kamba o ni zpočátku nejevila zájem. „Postupně se ale začaly sbližovat a dnes je Kamba doslova Mojinou tetičkou,“ říká mluvčí zoo Jana Ptačinská Jirátová s tím, že nakonec zabřezla i Kamba. Porodila ale mrtvé mládě.

Zotavila se však překvapivě rychle. Zřejmě jí pomohlo i to, že se Kijivu narodil sameček Tatu. Po Moje přijala i jeho.

4. Bora, lední medvěd

Z vídeňské zoologické zahrady, kde se 20. listopadu 1986 narodila a kde ji odchovala vlastní matka, přišla přes Dvůr Králové v roce 1997 do Prahy Bora. Samec Alík a jeho dcera Pú ji však zpočátku nechtěli mezi sebe přijmout.

Po čase se ale samice spojily proti Alíkovi a všemožně ho trápily. Nechtěly ho například pustit ven z bazénu nebo domů na krmení. Situace se zlepšila po odchodu Pú, kdy Alík a Bora mohli vytvořit pár.
„Bora miluje rybí tuk a překvapivě nemá ráda zimní koupele. Je klidná a pohodová, ale dokáže si prosadit vlastní názor,“ říká Ptačinská Jirátová.

V období před porodem bývá ostražitá vůči neznámým lidem. O první mládě přišla, druhé porodila za absolutního klidu a pouze pod dozorem stálé ošetřovatelky.

Trvalo dlouho, než se k Boře a jejímu mláděti mohl někdo přiblížit. Vzorně se o něj starala a po třech měsících dovolila, aby si ho ošetřovatelé prohlédli zblízka. Je to samička a žije se svojí matkou a novým samcem Tomem.

5. Čert, medojed kapský

Tento příbuzný českého jezevce pochází z divoké přírody Tanzánie. Pojmenování medojed si vysloužil podle své oblíbené pochoutky – medu. Nevybírá však jen lesní úly divokých včel, ale i těch domácích. Proto je postrachem farmářů.

„Před žihadly ho chrání jeho silná kůže, kterou jen tak něco neprojde. Navíc je mu i značně volná, takže je velice obtížné ho bezpečně chytit. Vždy se dokáže nějak otočit a kousnout,“ vysvětluje Pavel Brandl.

Respekt z medojeda Čerta mají i ošetřovatelé a raději s ním vůbec nepřicházejí do přímého kontaktu. Je podle nich prchlivý a nevyzpytatelný. Je také velice rychlý a silný. Po výběhu dokáže stěhovat až čtyřicetikilogramové balvany a kmeny.

Čert je zároveň velmi hravý a zvídavý. Neustále si někde hloubí nory.

V pražské zoo žije od roku 2001, kdy přišel jako mladý dospělý samec. S partnerkou Káčou už mají šest potomků, což je v chovu medojedů světový rekord. V Evropě chovají v současné době medojeda pouze v zoologické zahradě v Port Lympne ve Velké Británii.

6. Kvída, hrabáč

Kvída se narodila 1. února 2005 v nizozemské zoo v Arn- hemu jako Quote. Do Prahy se dostala další rok, v květnu 2006, a chovatelé ji přejmenovali na českou Kvídu.

Toto zvláštní zvíře lze jen těžko zařadit. Tvoří dokonce samostatný řád. Charakterizují ho oslí uši, knoflíkový konec čenichu, který používá k rytí, a dlouhé drápy, jimiž hrabe.

Nenechá bez povšimnutí žádnou škvíru, kterou by mohla zvětšit a najít tam něco k snědku.

„Největší delikate-sou jsou pro Kvídu mravenci a termiti. Je to skutečný zvířecí gurmán, který se spokojí jen s tím nejlepším. V zoo dostává směs mletého masa, mléka, medu a moučných červů,“ přibližuje jídelníček hrabáče Ptačinská Jirátová s tím, že na první pohled vypadá nemotorně a ospale. „Je ale velice čilá a bystrá,“ podotýká mluvčí.

Kvída žije ve výběhu s tetou Pietou, která pochází ze stejné zoo. Její dědeček je Pietiným otcem. Momentálně jsou obě bez samečka a najít nějakého je problém. Málokterá zahrada hrabáče chová. Ještě větší vzácností jsou mláďata. Proto jsou na tři odchované hrabáče v trojské zoo náležitě pyšní.

7. Eberhard, želva sloní santacruzská

V zuboženém stavu přišel v roce 1996 do pražské zahrady Eberhard. Byl podchlazený a jednu chvíli se zdálo, že je mrtvý. Ošetřovatelé udělali vše pro to, aby ho zachránili. Za zcela zdravého ho ale mohli prohlásit až v roce 2001.

„Velmi důležité bylo jeho zapojení do genetického výzkumného programu Yaleské univerzity v roce 2008. Až ten totiž spolehlivě prokázal, že může být Eberhard zařazený do poddruhu želv sloních santacruzských, a mohli jsme mu začít hledat partnerku,“ říká mluvčí zahrady Ptačinská Jirátová.
Podle ní jsou naštěstí želvy tohoto poddruhu v zajetí chované poměrně často.

Jistá časová prodleva při hledání partnerky ale Eberhardovi zřejmě vadit nebude, protože jeho současný věk je odhadovaný na šedesát let a nějakých sto dalších ho ještě čeká.

Váhově patří rovněž mezi rekordmany. V dospělém věku může vážit až tři sta kilogramů. Zatím se drží na 240 kilech.

Rychle by začal nabírat, pokud by měl například neomezený přístup k mrkvi a jablkům. Těch podle ošetřovatelů nikdy nemá dost. Nechávají si je ale v záloze jako účinnou zbraň, kdyby se Eberhard rozhodl, že nebude poslouchat a nenechá se do ničeho nutit. Jinak je kliďas, který se potřebuje s člověkem nejdřív trochu seznámit, než mu začne důvěřovat.