Mezi sezonami jsou sice hokejisté několik týdnů bez ledu, ale i tak mají napilno. Letní příprava je v plném proudu, a když zrovna nenabírají fyzickou kondici běháním nebo jízdou na kole, tráví čas ve společnosti posilovacího nářadí.
S jeho pomocí se připravují na náročnou sezonu. Jeden trénink absolvoval s mužstvem BK Mladá Boleslavi sportovní redaktor Sedmičky.
Metrák je příliš
Ještě jsem ani nestačil dosednout na lavičku vedle Davida Vrbaty, a už se zezadu ozvala výzva k platbě do týmové pokladny: „Zápisný!“
Masér mne stihl vybavit tričkem s nápisem „Dřina je dobrá“ a natoupil jsem.
Posilovací nářadí bylo rozdělené na devíti stanovištích. Každé určovalo jiné cvičení, na které navazovalo další – oddechové, každý post pro nás znamenal absolvování tří rotací.Vytvořil jsem čtveřici s Danielem Boháčem, Tomášem Nouzou a Lukášem Pabiškou. Jako první nás čekal benchpress.
Horší cvičení na začátek jsem si přát nemohl. Vleže zvedat nad hlavu čtyřicetikilovou činku byla legrace, ale to byla jen cvičná zátěž. Vzápětí mi naložili rovný metrák.
Je nad mé síly. Stojan se zakymácí, svádím nerovný souboj s činkou a opřu si ji o hruď. To je vše. Hokejisté pravděpodobně něco podobného předvídali, a tak má záchrana byla otázkou kroku a hmatu.
Jako hokejista
Když se k našemu stanovišti dostal trenér Jan Tlačil a dozvěděl se, že jsem souboj s činkou prohrál, vyčítavým pohledem si změřil činku a potom i mě.
Já se ale v tu chvíli stydět nemohl. Čtyřicet kilo mi prominul a se šedesáti jsem se vypořádal důstojně.
Následuje posilování stehenních svalů zvláštními dřepy se závažím.
„Dobře Vrbička, dobře! Nakonec si s tím bráchou ještě zahraješ,“ hecuje asistent Leo Gudas útočníka Vrbatu odkazem na bratra Radima z NHL.
Zpevňujeme také svaly na rukou. Na stanovišti mě odhalili, když jsem se pokusil ulít. Sami hráči kynou hlavou, že jsem na řadě a nějaký odpočinek nepadá v úvahu. Na mém čele tryská pot. Jsme na druhé straně haly.
Čekají nás výskoky a odhoz medicinbalu. Podruhé se k nám dostává Jan Tlačil, zrovna když jsem v zápřahu. „Výš, výš!“ říká nespokojený s mým výkonem.
„Ten k nám přece nepatří,“ brání mě hráči, ale to v tuto chvíli rozhodně není polehčující okolnost. Nyní jsem v podstatě součástí týmu. Chvílemi se dokonce zdá, že snad bojuji o místo v sestavě.
Stal jsem se obětí žertu
Když si uvědomím, že hokejisté Mladé Boleslavi mají za sebou už jeden náročný dopolední trénink, protože cvičí dvoufázově, říkám si, že sezení ve škole je vlastně fajn.
To už je ale skoro konec tréninku. Odbývám si poslední dřepy na jedné noze s činkou v ruce. Už se vidím v kabině.
„A nakonec skáčeme tohle,“ přerušuje mé myšlenky hokejista Tomáš Divíšek, čerstvá posila týmu, a vráží mi do rukou vak s vodou.
Překážky snožmo překonávám a navrch sklízím potlesk. Stal jsem se obětí žertu, který beru sportovně, tedy s úsměvem.
Nastává kýžený konec mého trápení. S bolestí svalů a kloubů ale bojuji ještě dva dny.
