Sedmička vypátrala domov legendárního Čtyřlístku

Na své výpravy vyráží Čtyřlístek z Libereckého kraje.

Úspěch knihy Šifra mistra Leonarda před časem probudil zájem o literární turistiku. Cestovní kanceláře se předháněly v nabídkách zájezdů na místa spojená se světovým bestsellerem.
Jenže pátrání po da Vinciho kódu je jaksi z ruky. A proč cestovat tak daleko, když přímo před nosem se ukrývá mnohem starší literární fenomén.
Sedmička vypátrala kraj, kde už přes čtyřicet let žijí na hromádce Fifinka, Bobík, Myšpulín a Pinďa. Legendární Čtyřlístek vyráží na své tajuplné výpravy do historie i budoucnosti z Libereckého kraje. Z domku nedaleko Blaťáku, tedy Máchova jezera.
„Když vyjdete támhle na roh, uvidíte Bezděz, čili Bezzub, u něj Máchovo jezero, Blaťák. Doksy jsou Třeskoprsky. Ale také Kokořínské údolí, to je nádhera sama, to milujeme. I naše usedlost je ve Čtyřlístku mockrát nakreslená,“ popisuje na své chalupě nedaleko Doks na Českolipsku výtvarník Jaroslav Němeček, „otec“ slavného Čtyřlístku, který vloni oslavil čtyřicet let existence a který se nyní konečně chystá proniknout i na filmové plátno.

Italská inspirace

Své letní sídlo našli Němečkovi na Doksku nedlouho poté, co v roce 1969 vyšlo vůbec první číslo Čtyřlístku. „Když spočítám náš život, tak půlku jsme strávili tady. Býváme tu tři až čtyři dny v týdnu, pak kvůli pracovním povinnostem zase tři až čtyři dny v Praze. A přes léto jsme tady co nejvíc,“ říká Němeček.
Fifinka a spol. žijí v domě se zahradou, kde všechno, co se dá natřít, je zelené. I to má svůj důvod. „Vycházel jsem z toho, jak vypadal dům mých rodičů v pražských Modřanech, kde jsem vyrůstal. A můj tatínek, když mu bylo ouvej, tak začal natírat všechno nazeleno,“ vysvětluje Jaroslav Němeček. Jeho žena Lucie k tomu upřesňuje. „On byl totiž fotograf, a jak byl často v temné komoře, tak miloval zelenou barvu, protože mu to dělalo dobře na oči. Takže i kuchyňský nábytek byl nazeleno,“ říká Lucie Němečková.
Inspiraci pro Čtyřlístek objevil Němeček v roce 1968 v Itálii, kam vyjel se ženou na návštěvu ke kamarádce. „Tam jsem poprvé viděl, že se prodává komiks jako takový a že to není jenom příloha něčeho,“ popisuje Němeček. Letmou inspirací mu byly v mládí příběhy Rychlých šípů. „Zůstalo to ve mně a promítlo se to i do Čtyřlístku, i tady jsou parťáci, kteří se seberou a jdou na výlet a táboří,“ říká Němeček. Čtyřlístek má podle něj výhodu, že partu netvoří reální kluci jako v Rychlých šípech, ale personifikovaná zvířátka. „Takže se všichni můžou sebrat a odletět na Měsíc nebo se provrtat zemí do Austrálie. Tady lidská měřítka neexistují,“ vysvětluje výtvarník.

Čtyřlístek, nebo život

Čtyřlístek vloni oslavil čtyřicítku, původně se přitom počítalo jen s jedním jediným sešitem, který vyšel v nákladu třicet tisíc výtisků. Jenže se stalo to, s čím nikdo nepočítal. „Během čtrnácti dnů přišla obrovská odezva od dětí a obchodníci volali, že chtějí nové vydání nebo pokračování,“ vzpomíná Němeček, kterému tehdy bylo pětadvacet let. Pro nakladatelství Orbis připravil další dvě čísla. Ta se už dělala v nákladu šedesát tisíc výtisků a odezva byla opět taková, že další pokračování už se dělalo v nákladu devadesát tisíc. A ve vydavatelství, které mělo omezený příděl papíru, rázem nevěděli, co s tím. Když to zastavíme, tak nás sto tisíc dětí ubije, říkali.

Bobík v Pionýru

I kvůli tomu, že Čtyřlístek v době normalizace vyčerpával papír pro další knihy, třeba Marxovy spisy, měl dětský komiks občas problémy. Po několika číslech se k projektu připojila Ljuba Štíplová, která příběhy Čtyřlístku vymýšlela. Právě na ni později straničtí funkcionáři tlačili, aby úspěšný Čtyřlístek také propagoval myšlenku socialismu. Štíplová to ale vtipně uťala. „Dovedete si představit Bobíka s pionýrským šátkem?“ ptala se. Štíplová vloni zemřela. Čtyřlístek ale vychází dál, pravidelně jednou za tři týdny, a příběhy postaviček Jaroslava Němečka teď píše více autorů. K dětem už Bobík a spol. promluvili v osmi jazycích, třeba thajsky, řecky i litevsky.