Pokud lidem v Královéhradeckém kraji proletí nad hlavou žlutý vrtulník nebo okolo prosviští houkající sanitka, uvnitř sedí jeho podřízení. Anebo přímo on. Ředitel krajské záchranky Jiří Mašek kromě řízení „firmy“ s desítkami zaměstnanců stále zachraňuje pacienty.
„O tragédiích, které se mi vryly do paměti, nerad mluvím,“ říká třiapadesátiletý lékař, ředitel a sběratel starých sanitek.
Ředitelem záchranky jste zhruba půl roku. Kolik času vám zbývá na lékařské služby?
Jezdím zhruba čtyři až pět dvanáctihodinových služeb měsíčně, dnes již s převahou v sanitě, ve vrtulníku méně. Zapojuji se do práce ve střediscích v Hradci Králové a v Jaroměři. Jedním z hlavních důvodů je kontakt s praxí.
Jaký zásah se vám vryl do paměti?
Takových zásahů je celá řada, zejména z doby, kdy jsem denně létal vrtulníkem k těm nejzávažnějším případům. Ale nerad o konkrétních případech mluvím v mediích.
Jak vlastně vnímá závažné případy mladý ne zcela zkušený lékař, a kde je moment, kdy se z něho v tomto smyslu stane „profík“ a dokáže se nad tragédie povznést?
Rozdíl mezi mladým začínajícím lékařem a „profíkem“ je v tom, že ten druhý již u podobných případů byl, nějak se s nimi popasoval a přemýšlel o tom, jak to příště udělat lépe. Mladý je v tomto smyslu ten, který se k podobným případům dostává poprvé. Přerod je pozvolný, někteří odcházejí, většinou však zůstávají a svou práci si zamilují.
Jak to udělat, aby člověku některé situace nezasahovaly do osobního života? Stává se, že se z výjezdu vrátí „zlomený“ lékař či záchranář?
Do osobního života práce zasahuje každému lékaři. Nelze za sebou zavřít dveře záchranky, ordinace či nemocnice a na vše zapomenout. Snažím se o práci doma minimálně mluvit, ale rodina na mně dobře pozná, pokud jsem řešil nějaké problematické případy, a v poslední době i problémy s řízením organizace.
V poslední době se v souvislosti se záchrankami diskutuje o dojezdových časech. V čem by vám prodloužení z patnácti na dvacet minut pomohlo?
Problematika dojezdových časů se démonizuje. Je to politikum, a tak se k dojezdovému času nezodpovědně chovají i politici při vědomí snadného dosažení „kladných bodů“ u veřejnosti. Lidé se nemusejí obávat, že by k nim sanitka dorazila pozdě. Skutečnost je taková, že průměrné časy, které dosahujeme i v našem „venkovském“ kraji jsou v průměru osm až jedenáct minut u stovky výjezdů denně. Mimochodem, tyto časy uvádíme v přehledech naší činnosti na webových stránkách. Jsou ale lokality, zejména v horách, kam do dvaceti minut dojíždíme s obtížemi, do patnácti minut potom vůbec ne. Dle našich propočtů do dvaceti minut nestíháme ke třem až pěti tisícům obyvatel v kraji, do patnácti minut by to potom bylo asi 40 tisíc obyvatel při celkovém počtu 455 tisíc obyvatel v kraji.
Co by znamenalo umístění posádek záchranky na horách?
Situace by vyžadovala přidat výjezdové posádky do Špindlerova Mlýna, Pece pod Sněžkou a Deštného v Orlických horách. Zřizovací náklady by byly v desítkách milionů korun, provozní náklady ročně navíc přibližně 20 milionů korun a využití těchto posádek minimální. Dnes úzce spolupracujeme s horskou službou, která poskytne první pomoc do našeho příjezdu, to ale patnáctiminutovým zákonodárcům nestačí, anebo problematiku nepochopili. Pro dokreslení -naši kolegové v integrovaném záchranném systému, tedy policisté a hasiči, žádnými dojezdovými časy ze zákona zavázáni nejsou a nic se neděje.
V Královéhradeckém kraji funguje již od počátku minulého roku systém rendezvous, tedy setkávání sanitek s lékaři v osobních vozech přímo u závažných případů, v případě méně závažných výjezdů jezdí sanity místo lékaře se záchranářem. Jak se to osvědčilo?
Systém se nám osvědčil. Spočívá v tom, že lékař v malém autě spolupracuje se třemi záchranářskými posádkami rychlé zdravotnické pomoci ve velkých sanitách, zasahuje u vážných stavů, pacienty zaléčí, stabilizuje a ty nejzávažnější stavy doprovází ve velké sanitě do nemocnice. Většinu pacientů však již ale převážejí záchranáři a lékař je tak volný pro další zásah. Komunikuje s posádkami i telefonicky. Systém je pružnější, lékaři jsou lépe využiti a celé se to také dá zaplatit. V současnosti patříme díky zavedení systému mezi záchranky s nejlepšími ekonomickými výsledky.
Je na systému něco, co vás s odstupem překvapilo?
Příjemně mne překvapila schopnost a zodpovědnost našich záchranářů, se kterou plní pro ně náročnější úkoly, jejich ochota se aktivně vzdělávat, ale i pochopení veřejnosti a naprosté minimum stížností na naši práci.
Jak se osvědčilo tísňové číslo 112? Někteří lékaři ze záchranek i váš předchůdce ve funkci ředitele hradecké záchranky k němu měli výhrady.
Číslo bylo zaváděno jako „evropská tísňová linka“ pro cizojazyčné návštěvníky našich zemí. Přechodně vzbudilo u hasičů ambici nabírat všechna tísňová volání a tyto pak přepojovat či posílat datové věty ostatním složkám integrovaného záchranného systému, což vzbudilo u záchranek i policie oprávněnou nevoli. Vše jsme si při korektních jednáních na úrovni generálního ředitelství hasičského záchranného sboru „vyříkali“ před několika lety. Nyní je situace stabilizovaná, standardně fungují národní tísňová čísla 150, 155 a 158, kam volají naši občané a ihned jim radí operátor odborník v příslušné branži, to znamená záchranář, hasič či policista. U linky 112 se zdrží přepojením univerzálním jazykově vybaveným operátorem. Někdy se ale hodí. Naopak velmi užitečná je linka 112 při velkých dopravních nehodách a mimořádných událostech, kdy funguje jako koordinační dispečink integrovaného záchranného systému.
Co v současné době nejvíce trápí české zdravotnické záchranné služby?
Trápí nás tanečky kolem připravovaného zákona o zdravotnických záchranných službách. Zejména již zmiňované dojezdové časy, absence sociálního programu pro záchranáře, hlavně potom ale neshody se zdravotními pojišťovnami na financování v roce 2012 se zjevným podfinancováním záchranek a přenášení zvýšených finančních požadavků na zřizovatele - kraje. Zákonodárci je vystavují povinnosti vynakládat stále větší prostředky na záchrannou službu, které jsou způsobeny například memorandem ministra zdravotnictví na zvýšení platu lékařům v roce 2011 a všem zdravotníkům v roce 2012. To vše vyžaduje desítky milionů korun na každé krajské záchrance, přitom od pojišťoven nedostáváme téměř nic navíc a z centrálních zdrojů pouze příslib příspěvku na krizové řízení, jinak v podstatě nic.
Sbíráte automobilové veterány, přesněji staré sanitní vozy. Kolik jich ve sbírce máte, a jak jste se vůbec k renovaci aut vašich předchůdců dostal?
Stará auta a motorky sbírám od studentských let. Je to pro mne činnost, která mne osvobozuje od starostí se záchrankou a zachraňováním. Sbírám vojenská, policejní a záchranářská vozidla a v současné době mám v depozitu deset historických sanitek.
Některá z vašich aut se proslavila, můžete čtenářům přiblížit, jakým způsobem?
Škoda 1201 v sanitní verzi hrála v kultovním seriálu Sanitka, jezdil v ní herec Jaromír Hanzlík v seriálu a potom ještě jednou v celovečerním filmu v roce 2010. I další sanity účinkovaly ve filmech a jsou ozdobou vybraných mezinárodních a celostátních lékařských konferencí či oslav výročí záchranek a nemocnic.
U záchranek pracují i vojenští lékaři či zdravotničtí záchranáři z misí v zahraničí, jak mohou být prospěšné jejich zkušenosti v domácím prostředí? Je na první pohled znát, že prošli třeba také válkou?
Účast vojenských kolegů na záchrance vítáme. Pracují u nás záchranáři i lékaři, získávají tak praxi v zachraňování civilistů, kterou uplatňují následně při vojenských misích v zahraničí. Oboustranně je to prospěšná spolupráce. Musím zde zmínit i spolupráci s Fakultou vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové v oblasti vzdělávání zdravotníků, spolupráci na vědeckých programech, grantech, spolupořádání odborných konferencí a podobně.
Královéhradecký kraj důvěrně znáte v souvislosti s vaší prací. Jaký k němu máte vztah v osobním životě, která místa máte rád, a kam rád vyrazíte?
Jsem Hradečák, kraj jsem opustil pouze na rok prezenční vojenské služby, jinak jsem Východočech. Královéhradecký a Pardubický kraj znám dobře a dokonce i ze shora z desetileté éry vedoucího lékaře letecké záchranky v Hradci Králové. Od dětství jsem jezdil do Krkonoš, mám vztah k oblasti Horní Malé Úpy. Chalupu máme v malé vesničce na Bydžovsku, kde společně trávíme volné víkendy.
Kdo je JIŘÍ MAŠEK
Ředitel Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje.
Narodil se 16. července 1958 v Hradci Králové.
Je ženatý, jeho manželka je učitelkou biologie a chemie.
Má tři děti. Syn-policista nyní dálkově studuje vysokou školu.
Manželé Maškovi s dětmi a jejich partnery sdílejí zájem o veterány a účastní se společných vyjížděk a soutěží.
Koníčkem a odreagováním je pro něj shromažďování a renovace automobilových veteránů.
Jako součást sbírky vlastní také celou řadu sanitek Škoda vyrobených po druhé světové válce.
Zajímavý je zejména vůz Škoda 1201 Sedan, ve kterém si s více než třicetiletým odstupem zahrál Jaromír Hanzlík v legendárním seriálu Sanitka a v loňském roce ve Svobodově filmu Nepolepšitelný.
Sběratel má rád, pokud mohou jeho sbírku vidět i jiní lidé. I proto se jeho veteráni „účastní“ filmů a souběžně také připravuje muzeum veteránů spolu s rodinou a přáteli.
Oblíbené motto, které si častokrát připomíná: „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“
