Sen se mi splnil až na stará kolena

Divadlo přitahovalo Milana Šindeláře od mládí. Profesionálním hercem se ale stal až před šestnácti lety, ve čtyřiačtyřiceti. „Splnil se mi sen,“ přiznává Šindelář.

Než jsem zapnula diktafon, tak jste říkal, že z rozhovoru máte trochu trému. Máte ji i před vystoupením?

Mám vždycky trému. Na jeviště nikdy nejdu s jistotou. Nikdy nevím, co se semele. I když, neřekl bych, že trpím přímo trémou, spíš nejistotou. Ale na pódium prostě jít musím.

Nedávno jste oslavil šedesátku. Máte pocit, že nastal nějaký zlom, je toto jubileum přelomovým obdobím ve vašem životě?

Nedá se s tím nic dělat. I když mám pocit, že bývám nad věcí, tak šedesátku vnímám už jako hodně špatné číslo. Padesátka byla ještě srandička. Člověk si v osmnácti myslí, co toho má před sebou. A najednou je to tady a už toho moc nezbývá.

Sám o sobě říkáte, že jste „měkkej a tolerantní“. Jak se to projevuje?

Tak, že do nikoho zbytečně nevrtám a nekritizuju. Radši ustoupím, než bych bojoval. Nevím, jestli je to dobře. Asi ne, ale líp se s tím žije. Vypozoroval jsem, že čím je člověk starší, tím je tolerantnější.

Chtěl jste být vždycky hercem?

K herectví mě to táhlo od dětství, ale až na stará kolena se mi sen splnil. Chtěl jsem studovat zpěv a operetu. V Horáckém divadle působím šestnáct let, předtím jsem hrál jenom ochotnicky.

Čím jste se dřív živil?

Vyučil jsem se elektrikářem a rok jsem jako elektrikář pracoval. Potom jsem šel na vojnu, kde jsem chytil zápal plic, a elektrikáře už jsem dělat nemohl. Tak jsem pracoval postupně ve skladě, jako zásobovač, metodik pro divadlo a zájmovou činnost, soustružník a údržbář. Po revoluci se firma, kde jsem pracoval, začala rozpadat. Tak jsem si říkal, že bych se mohl zkusit dostat do divadla. Ale nechal jsem to na vyšší moci. Sám jsem na to odvahu neměl, abych se šel zeptat.

A vyšší moc zasáhla a vy jste se dostal do Horáckého divadla?

Znal jsem tehdejšího ředitele Miloše Stránského. Jednou jsem jel do Jihlavy a říkal jsem si, že jestli ho potkám na ulici, zeptám se ho. A opravdu jsem ho náhodou na Benešce potkal. Hodili jsme řeč a já jsem se ho zeptal, jestli nepotřebuje dědka do divadla. Druhý den jsme se domluvili a já nastoupil.

Pamatujete si na svoji úplně první roli?

Pamatuju. První divadlo jsme hráli ve škole v osmé třídě. Hráli jsme Katuši pyšnou princeznu, já jsem měl roli maršálka. S ochotníky jsem po škole hrál poprvé Podskaláka. K ochotničení jsem se dostal díky tátovi, od něj jsem načuchnul. Vzpomínám si, že ochotníci měli takový zvyk, že před premiérou vyfasovali kostýmy, aby je doma vyprali a vyžehlili. Vždycky jsem na ten okamžik čekal a doma jsem si kostýmy honem zkoušel.

Máte nějaké herecké sny?

Moc ne, protože většinou se s tou rolí minete, tak aby to člověka potom nemrzelo. Měl jsem sen, že si s tátou zahraju vodníky v Lucerně. To se nám nepodařilo. Já hrál pana učitelského Zajíčka a táta starého vodníka. Tím pádem jsem Zajíčka nenáviděl. O pár let později jsme Lucernu hráli znovu. To jsem hrál mladého vodníka, ale už tady nebyl táta. Takže se mi sen nesplnil.

Zdá se vám někdy o hraní?

Bohužel, zdá. Jsou to příšerné sny, které mají asi všichni herci. Přijdete v nich na jeviště a nevíte vůbec nic. Nejvíc se mi to stává před premiérami.

Učíte se texty lehce?

Dá mi hodně práce se texty naučit. Myslím, že spousta mladých by od divadla dávno utekla, kdyby jim to dalo takovou makačku jako mně. Trvá mi to tak tři týdny. Jsem rád, když text dostanu měsíc před zahájením zkoušky, abych se ho mohl v klidu našprtat.

Čím vás divadlo obohatilo?

Poznáním. Lidé si myslí, že herci jsou kdovíco. Ale nakonec člověk zjistí, že i ty krásné herečky chodí na záchod.