Slepou uličku jaderného tendru na Dukovany jsme si vybrali od začátku. Napříč politickým spektrem
Před více než pěti lety jsem v přátelské polemice s Danou Drábovou na síti X nakousl příběh jedné pohádky. V jedné zemi měli dva velké krásné hrady a lidé byli pyšní, že je kdysi postavili skoro sami. Králové se střídali, ale všichni říkali, že potřebují nový hrad, jinak království nebude v bezpečí. Okolo krále byla spousta rádců, kteří hrad stavět nechtěli, ale prodávat králi kamení nebo se udržet u dvora, to chtěli všichni. Plány k oběma hradům znala jen hodná paní Dana, která si pamatovala, jak se stavěly. Rádcové vždy když potřebovali prodat králi nový kamenolom, zavolali paní Danu a ta vyprávěla „my ty hrady stavět umíme“.
V pohádce jsem opomněl důležitější postavy, krále Andreje, kterému nevadilo stavět hrad společně s králem z Půlnočního království. Krále Petra, který úplně stejně říkal, že nový hrad stavět musíme, a nevšiml si, že plán vypadá stejně jako hrady v Půlnočním království. Když si toho všiml a upozornili ho vyslanci, kteří připluli na lodi, stavitele z Půlnočního království už nechtěl. Jenže stavitel se už vybíral podle plánu hradů v Půlnočním království a toho si nikdo nevšiml, ani když začal vládnout král Petr a vypadalo to, že je povoleno svobodně si prozpěvovat. Aspoň si už všimli, že nový hrad budou potřebovat ve východní části království jako náhradu jednoho ze dvou hradů. Protože ani první, ani druhý král nevěděli, jak hrad stavět, a nechtěli sami lidi sdírat na daních, oba stavbu hradu svěřili správci. Ten se nezměnil. Říká se, že nakonec od krále koupí zámek jako v jedné jiné pohádce.
Tak něco dělejte, prosím
My tu obměnu jaderných bloků v Dukovanech teď už ale opravdu potřebujeme, na pohádky už není čas, milí politici. Jaderný výkon lehce přes čtyři tisíce megawattů je kotvou české elektrizační soustavy a neměli bychom o ni přijít, strašíte blackouty a v delším horizontu nejsou nereálné, tak něco dělejte, prosím.
Snad máme na obměnu v Dukovanech díky dlouhé životnosti stávajících bloků ještě čas a jsem rád, že už se příliš nehraje hra na „dostavbu“ či „další bloky“ – notabene u vysychající říčky, která více bloků neuživí ani přes veškerou kreativitu během procesu EIA.
Další „kreativitu“ naši vládci předvedli prakticky unisono při přípravě lex Dukovany – návrh podával poslanec KSČM a prošel napříč spektrem, s dílčími návrhy Pirátů. Nejprve jsme začali hodnocením dopadu této regulace (RIA – Regulatory Impact Assesment), které sestávalo z překopírování frází, tabulek a grafů z notoricky známého Alzheimera české energetiky – Státní energetické koncepce. Ku cti oficiálního autora si dovolím hypotézu, že nebyl autorem tohoto textu, který by odborně uspěl maximálně jako seminární práce v prvním ročníku vysoké školy v kategorii rešerše. Ostatně se zde žonglovalo s cenou elektřiny z jaderných bloků okolo 50 eur za megawatthodinu.
Samotný zákon přes zmíněná dílčí drobná vylepšení je neobyčejně stručný, i zákon o povolené podobě psích obojků je mnohem delší. Nejlepší úspěšný pozměňovací návrh spočíval v tom, že zákon de facto aspoň připouští vícero projektů a investorů včetně menších projektů typu malých modulárních reaktorů (SMR). Lex Dukovany v podstatě říká, že stát zaplatí investorovi jeho investici a „něco jako přiměřený zisk“ a lidem to promítne do faktur za elektřinu novou speciální složkou ceny elektřiny. Energetický regulační úřad to jen rozpočítá. Ať to bude stát, co to bude stát. Žádnou roli zde nehraje výše předložené nabídky v tendru. Regulace ceny jako u distribuce elektřiny není zajištěna ani náznakem.
Tento chutný sendvič má i horní stranu housky; tou jsou smlouvy mezi ČEZ a státem. Stát na jejich přípravu vyhradil celé dva miliony korun advokátům, kteří prosluli lobbingem ve „Špindlu“ – aspoň jsme ušetřili za cestovní náhrady. Podle toho ty smlouvy vypadají, stát to prostě „zacvaká“, i kdyby se projekt jen připravoval za desítky miliard korun. Rozuměj, stát poskytne úvěr, půjčí si na něj a později to budeme splácet – v lepším případě to jednou splatíme na subvencích vyrobené elektřiny, v horším případě jako pouhý státní dluh.
Světlým momentem bez ironie je, že se vláda rozhoupala dříve nežli později alespoň k jednomu nevyhnutelnému kroku – ovládnutí společnosti Jaderná Elektrárna Dukovany II – a lze říct, že za férovou cenu. Snad nám to bude něco platné v době, kdy jsme promeškali možnost celý tendr „nakolejit“ na formu mezivládní dohody, k čemuž mělo dojít nejpozději a právě v okamžiku, kdy jsme zcela správně vyloučili geopoliticky nepřijatelného uchazeče, který bohužel přinejmenším do té doby vypadal jako nejschopnější stavět velké jádro v Evropské unii.
I účelovosti je třeba se postavit čelem
Zůstali nám tři, kde dva jsou propojeni něčím mezi pupeční šňůrou a vzájemným chvatem „kravatou“ – tento moment bohužel patrně výrazně eliminuje i možnosti dodávek pro český průmysl. Vybrali jsme korejskou společnost, čemuž jsem osobně s omezenou znalostí technologické stránky věci přál. Ovšem pouze do doby, než i v samotné Koreji začala vřít diskuze o tom, zda není národní šampion KHNP dotován z národních zdrojů za účelem mezinárodní expanze. Nejpozději v tu chvíli jsme se ocitli ve slepé uličce. A to jsme jako veřejnost nevěděli, jaké dopisy k nám chodí různými cestami z Francie, ne že by nebyly účelové. I účelovosti je však třeba stavět se čelem. Slepou uličku tohoto jaderného tendru jsme si vybrali od začátku až do tohoto momentu. Napříč politickým spektrem.
