Šerm by měli učit děti ve školách

Mezi sportovním a historickým šermem je podobný rozdíl jako mezi žebřiňákem a automobilem. Oba sice mají kola, ale to je v zásadě všechno, co mají společného. I proto neexistují v Česku školy, kde by se vyučovaly všechny šermířské styly. Výjimkou je Zlínská šermířská společnost, která učí zájemce vše od gotického a renesančního šermu až po sportovní šerm.
„Nevím, že by v republice existovala podobná škola. Myslím, že v tomhle ohledu jsme jediní. Šermířské společnosti se většinou zabývají jen jedním stylem,“ říká jeden z členů společnosti Michal Hamšík.
Šerm je dřina Zlínští nadšenci se snaží vyvarovat jakékoli nadřazenosti vůči jednotlivým stylům. „V šermířských spolcích bývají obvykle lidé, kteří vyznávají jedno historické období, třeba gotiku, a například na šerm kordem se dívají spatra. Ti, kdo šermují kordy, to mají postavené naopak a sportovní šermíři se smějí těm historickým. Mezi šermíři panuje mírná nevraživost, ale u nás s tím nemáme problémy,“ tvrdí zakladatel Zlínské šermířské společnosti Miroslav Kohoutek.
Zájemci o šerm zpočátku nepotřebují žádnou speciální výbavu, protože zbraně jim zapůjčí škola. V ní svorně působí učitelé jednotlivých šermířských směrů. Každý adept tak může zkusit postupně všechny styly a vybrat si ten, který mu nejvíc vyhovuje.
Naučit se zacházet se zbraní ale není jednoduché. I proto se lidé mezi šermíře příliš nehrnou. „Není to jako aerobik, kam člověk jednou zajde a nemusí se nic nového učit. Když chce někdo šermovat, musí na sobě pracovat a neustále se zdokonalovat. Trvá asi dva roky, než je člověk schopný jakžtakž šermovat,“ míní Hamšík.
Lidi, kteří se do společnosti hlásí, spojuje především zájem o historii. Většinou jde o muže, ale občas se objeví i ženy. „Jeden rok se přihlásilo deset žen a jen dva chlapi. Přišly nejspíš jen ze zvědavosti, protože postupně všechny skončily. Šerm vyžaduje dlouhodobý a vytrvalý zájem,“ míní Kohoutek. To obnáší minimálně jeden trénink týdně.
„První půlrok se šermuje jen s bambusovými zbraněmi, než přejdou základní návyky člověku do krve. Ofi ciálně se scházíme jednou týdně, neoficiálně dvakrát. V létě jezdíme na soustředění. Uvnitř sdružení máme skupinu historického šermu, takže občas děláme i nějaká představení, ale to jen okrajově,“ prohlašuje Kohoutek.
Šerm se může ve Zlínské šermířské společnosti učit každý, komu je víc než patnáct let. Má to své důvody. „Dát dětem do ruky meče a kordy je samozřejmě riskantní. Kdysi jsme při nějaké ukázce dali dětem do ruky zbraň a jeden kluk tehdy málem propíchl svého kamaráda,“ líčí nemilý zážitek Hamšík.
Nehody se stávají I zkušení šermíři se občas mohou dopustit chyby a zranit soupeře. „Není to obvyklé, ale někdy se to stane, většinou při vystoupení, protože před lidmi je stres větší a člověk dělá chyby. Roli hraje také povrch, protože jsme zvyklí trénovat na parketách a na trávě či štěrku je člověk méně jistý. Když už se ale něco stane, jde o povrchové škrábance nebo modřiny,“ tvrdí Kohoutek.
Už se mu však podařilo probodnout soupeři ruku. „Největší nebezpečí hrozí při šermu kordem. Je to rychlá bodná zbraň, která i při malé energii propíchne cokoliv. Jednou jsem udělal bod, stáhl jsem se a klučina měl propíchnutou dlaň. Já jsem o tom ani nevěděl. Byl jsem překvapený, že jsem necítil žádný odpor,“ vzpomíná Kohoutek.
Přesto nedají příznivci šermu na svůj koníček dopustit. „Šerm rozvíjí tělesnou koordinaci, rychlost, soustředění a postřeh, ale také sebeovládání. Vztek při něm nikomu nepomůže. Člověk se musí naučit unést vítězství, ale i porážku. Navíc si při něm perfektně vyčistí hlavu. Navrhoval bych zavést šerm do škol,“ uzavírá s mírnou nadsázkou Kohoutek.