„Vašemu dotazu neodpovídá žádný záznam.“ Přesně tato věta se zobrazí v internetovém vyhledávači, pokud
na Jindřichohradecku sháníte tradiční řemeslníky.
A žádný sedlář, čalouník, klasický kamnář, opravář punčoch nebo deštníků nefiguruje ani v telefonním seznamu. Vyučit se řemeslu jako by nebylo v kurzu. Redaktoři Sedmičky přesto pár příznivců klasických oborů našli.
Devětatřicetiletý Ondřej Šimek vystudoval hned dva chemické obory. Díky tomu se při jedné exkurzi objevil i se svými spolužáky v kovárně. Tam se mu tak zalíbilo, že už
u kovadliny a ohně nakonec zůstal. „Dokonce jsem si dálkově dodělal kovářskou školu. Deset let jsem taky chodil k jednomu kováři v Praze a učil jsem se od něj původním technikám a postupům. A hodně mi pomohl
i hradecký sochař Vladimír Krninský,“ vzpomíná Šimek.
Právě sochař Krninský totiž začínajícímu uměleckému kováři nabídl zázemí. „Dnes už mám ale vlastní kovárnu v Praze a drobnější práce dělám v menší dílně v Jindřichově Hradci,“ říká Šimek, který se dnes věnuje především restaurování starých kovářských originálů.
„Do rukou se mi díky mé práci dostaly například mříže na katedrále svatého Víta v Praze.
V Třeboni jsou ode mě zase řetězy na náměstí, kovové doplňky tamních soch nebo část mříže
u vchodu do třeboňského zámku,“ vypočítává kovář.
Kromě restaurování starých věcí dělá také vlastní bytové doplňky, jakými jsou třeba svícny nebo zábradlí. Všechno přitom vzniká podle původních kovářských postupů.
Jen s tradičním náčiním naopak nevystačí třeboňský kominík Jan Fanta. „Štětka, kominický klíč a smetáček
s lopatkou mi ve výbavě nechybí. Pokud ovšem chci zvládnout i práci s moderními spotřebiči, musím už mít vybavení za desítky tisíc. Neobejdu se třeba bez analyzátoru spalin, přístroje na měření komínového tahu nebo komínovou kameru,“ vypočítává nezbytné kominické vybavení třicetiletý Jan Fanta. Ke kominickému řemeslu se dostal díky svému tatínkovi - kominíkovi. Vystudovanou střední školu stavební jen doplnil potřebnou rekvalifikací.
„Vybírat z komínů plné popelnice sazí starých několik desetiletí mě ale opravdu nebaví. Je to práce neuvěřitelně špinavá. To jiné kominické činnosti jsou daleko zábavnější, jako třeba měření komínového tahu. A když je dobré počasí a je ze střechy dobrý rozhled, člověka to i příjemně naladí,“ pochvaluje si změnu oboru Fanta. Jako kominík má totiž i teď práce nadbytek. „Kominíků je nedostatek a ještě nějakou dobu určitě bude,“ říká. Každý nováček by podle něj měl mít trpělivost vyslechnout lidi, neměl by se bát výšek nebo mít alergii na saze nebo prach. „Já sám se výšek bojím čím dál méně. Člověk je tvor přizpůsobivý a zvykne si na všechno,“ dodává Fanta.
To potvrzuje také Zdeněk Hrabina. Začínal jako pekař, pak pracoval v továrně na výrobu bot i v zemědělství. Jeho cesta k vlastní dílně nebyla jednoduchá, přesto se nevzdal.
„K botám jsem utekl po vojně. Místo nočních směn v pekárně jsem chtěl čas trávit raději na zábavách. Dělal jsem ve znojemské továrně
a moc mě to bavilo. Pak jsme se ale přestěhovali do Kardašovy Řečice a k ševcovině jsem se vrátil až po zhruba deseti letech,“ vzpomíná Hrabina.
Přiznává, že verpánek není to jediné, čím se dnes živí. „Stále pracuji také u krav, kam chodím na noční a denní směnu. Ševcovskou dílnu mám navíc. Řemeslo mě ale baví víc,“ říká dvaapadesátiletý švec.
Do dílny v centru Hradce za ním lidé nejčastěji chodí na jaře a před zimou. „Občas mi hlavně starší paní přinesou tak zničené boty, že bych je nejradši vyhodil hned do koše. Ony ale prosí, abych jim je ještě spravil, protože jsou jejich oblíbené,“ líčí Hrabina.
