Bydlet na největším sídlišti ve Frýdku-Místku Slezská není výhra. Lidé se tam už stěhovat nechtějí, a tak se tam i špatně prodávají byty. „Marně se snažím prodat byt, chci menší. Nejde to,“ svěřila
se šička textilky Slezan Ivana Pytlíčková. Vedení města to ví. Z analýz a průzkumů, které nechali radní udělat, aby získali evropské peníze na opravy, vyplývá, že tam žije mnoho nezaměstnaných, sociálně slabých, nevzdělaných lidí. „Hlavní nedostatky jsou špatný stav domů, nevyhovující veřejné prostranství, nízká kvalita života. Hrozí, že Slezská přestane být lokalitou, kde by lidé chtěli žít,“ čteme v analýze.
Na sídlišti, do kterého chtěli komunisté natlačit většinu pracujících, se přitom najdou i patrioti.
„Nešla bych odtud,“ řekla sedmnáctiletá Natálie Kašparová. Tvrdí, že pokud by se stěhovala ze Slezské, odešla by rovnou z Česka. „V Ostravě, tam je zmatek, musíte jezdit tramvají. Tady dojdete všude pěšky. Prožila jsem tu dětství plné zážitků. Je to tady divné, je tu plno feťáků, ale je to naše,“ řekla Vendula Kašajíková.
Socha Karla Vašuta Horník a chlapec je silná. Na frýdeckomístecké sídliště Slezská patří, i když už tam mnoho horníků nežije. Je ale utlačená okolními panelovými domy a komplexy pro služby pro pracující lid s nulovou estetickou hodnotou. Za nepatrnou sochou se tyčí jedno z několika podobných center sídliště Slezská – diskotéka Kraken, herna, bar, nonstop, potraviny, „hladové okno“, restaurace, herna a ještě další herna nabízející štěstí. Opilí kolemjdoucí dali horníkovi do náruče knihu „Těsnění základových půd“ a také půllitr od piva.
Slezská byla podle historika Jaromíra Poláška vymyšlena až pro sedmačtyřicet tisíc lidí. Zůstalo u osmi. Stavba sídliště začala na počátku osmdesátých let. O deset let později komunistům došly peníze a budování skončilo.
Břetislava Hábová šla na sídliště ráda. „Měli jsme rodinný dům na Revoluční. Byl tam jeden z posledních. Museli jsme topit, vodu jsme měli jen studenou. Tady to bylo s malými dětmi pohodlnější,“ vzpomíná
Hábová. Stojí s manželem na balkoně přízemního bytu. Za nimi visí jejich prádlo. Ulice M. Chasáka, do které se přistěhovali, jim byla dlouho záhadou. „Chasáka jsme nakonec našli na hřbitově. Byl to odbojář,“ směje se Stanislav Hába.
Hábovi se dostali do zvláštního domu. „Nad námi byli samí policajti, celníci a vojáci,“ říká Hábová, která žije na Slezské třiadvacet let. Příslušníci ozbrojených sil prý nesměli obývat přízemní byty z bezpečnostních důvodů – měli totiž u sebe zbraně. A tak do přízemí šli lidé jako Hábovi, jejichž dům překážel nové výstavbě.
Byli jsme první barák na sídlišti. Stál už v roce 1985, ale zpočátku tu žili stavbaři, byly tady kanceláře, vedle ubytovna pro dělníky. Nastěhovali jsme se v roce 1987. Byla to hrůza – staveniště, bahno, žádné vchody,“ vzpomíná Hába. Teď je tam obchodů a hospod až příliš. Nemá tam ani kdo utrácet. Podle Háby ale byly počátky sídliště ještě dobré časy.
„Za domem byla vzrostlá vrbina. Děcka tam běhala. Dělali jsme táboráky. Koupili jsme flašku, párky a opékali,“ říká Hába. Dnes prý každý zaleze do bytu a o ostatní se nestará. „Jsme v betonové džungli. Maximálně zajdeme na pivo,“ dodává Hábová.
Skoro devět tisíc lidí žije ve Slezské na třiatřiceti hektarech. Je tam mnoho mladých rodin s dětmi. Nedaleko klubu Stoun je vchod do centra pro děti. Jmenuje se Úkryt. Dvě asi desetileté dívky se drží za ruce, když Úkryt opouštějí. Už projít uličkou do bývalého protiatomového krytu vyžaduje odvahu. Klub sdružení Filadelfie nabízí dětem hry i možnost popovídat si. „Dneska jsme měli naslouchárnu. Jedna dívka se svěřila s nešťastnou láskou. Děti tady ale asi nejvíce trpí rozvody rodičů a také tím, že rodiče mají málo peněz,“ říká sociální pracovnice Marie Ondřejová.
Podle šéfa centra je problémem také nedostatek morálních hodnot rodičů. „Zdá se, že jediné, oč jde, je robota, jídlo a ještě tak ta televize,“ říká vedoucí centra Martin Dubčák.
Nedaleko Úkrytu je pěkný park zvaný Hrádek. Jsou tam maminky s dětmi i zamilované dvojice. Když padne soumrak, je to něco jiného. „Hrádku se vyhýbáme, scházejí se tam feťáci. Plno mých spolužáků má problémy s drogami. Nevím, co se s lidmi děje,“ říká osmnáctiletá Markéta Kubicová.
Zdravotní sestra Zlata Konečná pochází z Frýdlantu nad Ostravicí a na Slezské nechtěla strávit více než dva tři roky. Teď je tam patnáct let a zvykla si. „Děti tady mají výbornou školu. Nechtěly by pryč. A my už také ne. Dům nám budou zateplovat, budeme mít nová okna. Jen to parkování, to je hrůza. Někdy člověk jezdí skoro hodinu po sídlišti, než najde místo,“ říká Konečná.
