Skauti přinesli na ivančenskou mohylu další desítky kamenů

Na Ivančenu se sjíždějí skauti pravidelně už pětašedesát let. Ostravská skupina skautů tam hned po válce založila mohylu k uctění památky pěti skautů, které těsně před osvobozením popravili Němci. Ti nejodvážnější jezdili do Beskyd i před rokem 1989, přestože tehdejší režim tuto tradici zakazoval. Od roku 1990 se k mohyle každý rok vydávají stovky skautů za každého počasí. Vozí s sebou kameny, díky kterým se mohyla každý rok rozrůstá. „Na Ivančenu jezdím od třinácti let. Vynechal jsem jen ročníky, kdy jsem nemohl přijet kvůli práci. Jednou jsem byl třeba na montáži na Slovensku, odkud mě nepustili,“ uvádí Roman Cienciala, který navštěvuje Ivančenu společně s oddílem Střelka z Dolní Lutyně od roku 1991. Cienciala, kterému ostatní skauti říkají Romel, zažil spoustu ročníků. V paměti mu utkvěl především ten z roku 1995, kdy mu bylo sedmnáct let. „Venku bylo sedmnáct stupňů a obloha bez mráčků. Ale na hřebenu byl metr sněhu. Při výstupu jsme se s ostatními skauty i koulovali. Kdybychom chtěli, mohli jsme i stavět sněhuláky,“ usmívá se Romel, který na letošní ročník přicestoval z Brna, kde už několik let žije. Tentokrát dorazil společně s přítelkyní k mohyle jako jeden z prvních. „Přišli jsme brzy, protože jsme přespali v Beskydech. Je to lepší, protože vlaky bývají přeplněné k prasknutí,“ přibližuje Cienciala.
I letos s sebou přinesl další kámen a stejně jako spousta dalších přispěl k tomu, že mohyla je zase o něco větší. „Vybíral jsem ho tři dny. Největší čest je přinést ho z kraje, odkud člověk přijíždí. Ne takový, který najde cestou k mohyle,“ vysvětluje skaut, který pochází z Dolní Lutyně. Na příští rok si připravil něco zvláštního. „Když jsem byl před lety v Perském zálivu, přivezl jsem si několik kamenů z pouště. A jeden z nich sem přinesu navíc k tomu, který budu mít někde z místa bydliště,“ svěřuje se Cienciala.
Kameny z exotičtějších oblastí světa nejsou žádnou výjimkou. Součástí mohyly jsou i takové, které skauti přinesli z druhého konce světa.
„Vím o jednom z Kanady, a jeden je dokonce i z Měsíce, který na Ivančenu přinesl astronaut českého původu,“ prozrazuje skaut oddílu Střelka.
Kameny většinou nosí skauti za celý oddíl. Někteří však nosí i své vlastní.
„A některé z nich jsou opravdu těžké, takže je mívají na různých nosítkách nebo v krosnách. Před třemi lety jsme je vážili. Ten nejtěžší měl 140 kilogramů, ale určitě jsou tam i těžší,“ zdůrazňuje Cienciala.
To Aleš Cepek, který je mezi skauty známý jako Kšanďák, jezdí na Ivančenu od roku 1986. Zažil tedy i ročníky, kdy se komunisté skautům snažili výstup znepříjemnit.
„Bývalo to hodně nepříjemné. Na nádraží ve Frýdlantu vždycky čekali policajti a kontrolovali občanky. Dívali se nám do batohů a ptali se, kam jdeme. U mohyly čekávali milicionáři se psy,“ vzpomíná Cepek na roky, kdy výstup na Ivančenu vyžadoval dost odvahy. A ta Kšanďákovi nechyběla.
„Nebylo to zvláštní, když jsme věděli, že máme někoho v patách. Schovávali jsme se v lese. Ivančenu jsme vnímali jako symbol svobody. Cítili jsme se jako její ochránci,“ říká Cepek.
Kromě skautských Ivančen se Cepek účastní i těch trampských, které bývají o den později. Letos se však trampové na Ivančeně sešli o týden dříve než skauti.
„Trampů bývá méně než skautů. V poledne si zazpívají Vlajku. Skautská Ivančena je možná až příliš populární. Na druhou stranu alespoň všichni mladí vědí, o co se jedná,“ myslí si Cepek.
Ostatní skauti jej znají také jako prodavače nášivek, které na Ivančeně nabízí od roku 2003. „Je to taková hezká vzpomínka. Rok od roku je o nášivky větší a větší zájem. Vždycky jich mám tři sta a v poledne už nemám co prodávat,“ tvrdí Cepek. Letošního ročníku výstupu na Ivančenu se zúčastnilo přibližně 1500 skautů. V devět hodin vztyčili vedle mohyly českou vlajku. V jedenáct hodin odsloužil biskup František Lobkowicz mši a v poledne se vybraní skauti dočkali zvláštního vyznamenání.