Zdi bývalého Domu dětí a mládeže v dnešní ulici Politických vězňů dodnes pamatují hrůzu lidských příběhů z doby druhé světové války. Zatímco jiná místa připomínají utrpení mnoha lidí, kteří pykali za své postoje k fašismu, prostory, kde čekalo i mnoho táborských obyvatel na rozsudek smrti, upadají v zapomnění. Vzpomínkou je pouze pamětní deska u vchodu. Vlastníkem budovy je od letošního roku společnost Bydlení Praha.
Osudový večírek
V domě č. p. 1631 sídlilo v době okupace až do 8. května 1945 táborské gestapo. Vyslýchalo zde i obyvatele Příbramska, Pelhřimovska, Humpolecka i Benešovska. Šéf táborského gestapa Artur Albrecht a budějovického Adolf Fuchs nechali v době heydrichiády na popravišti za kasárnami v Táboře zastřelit sto padesát šest lidí. Odsouzení na svůj ortel čekali v celách, které byly zřízené ve sklepech původních majitelů bytů.
„V budově se odehrávaly hlavní výslechy. Přímo tam bylo utlučeno několik lidí, někteří vyskočili i z okna. U sklepů byla prádelna, kde gestapo křísilo vězně, kteří při výslechu omdleli,“ popisuje fašistické praktiky sezimoústecký historik Jaroslav Hojdar.
Rukama gestapa prošlo v této budově na 1400 osob. Z nich se zhruba pět stovek nevrátilo. Popravili je nebo zemřeli v koncentračních táborech.
Fašisté věznili a popravili i výrazné osobnosti táborského odboje. Jednou z nich byl Jaroslav Vacek. Gestapo ho na udání zatklo v lednu 1943 i s manželkou, synem a dcerou. Jaroslava Vacka nakonec popravili v Drážďanech v létě 1944. Zbytek rodiny převezli do koncentračního tábora. Smrtí obou manželů končí příběh rodiny Háků. Ti se pravidelně setkávali se známými v hotelu Grand (dnešní Billa). Několik dnů po jednom takovém setkání si je ale přijelo vyzvednout gestapo. Nevěděli, že je udal Táborák František Zámrský. Annu Hákovou popravili i přesto, že čekala dítě. Její prosbu o milost Artur Albrecht nevyslyšel. Zemřela společně se svým mužem a dalšími lidmi, kteří s nimi na posledním večírku v hotelu Grand byli. „Někteří po válce mluvili o tom, že si osudný večer dělali srandu z Hitlera, česali si vlasy na patku a pod nos si dávali hřebínek nebo že tam schvalovali atentát na Heydricha. Každopádně stačilo pouhé udání, aby gestapo někoho popravilo,“ popisuje Hojdar. O týden později nechal Artur Albrecht zastřelit i udavače Zámrského. Podle Hojdara mezi nimi muselo pravděpodobně dojít k nějakému osobnímu střetu.
Unikli spravedlnosti
Nejmladší popravený byl sedmnáctiletý Antonín Stočes z Příbrami. Do Tábora si ho gestapo odvezlo po udání spolužákem, před kterým nejspíš z časopisu vytrhl a potom vyhodil obrázek Adolfa Hitlera do koše. Gestapo zatklo a popravilo i jeho otce a ředitele gymnázia, kde Stočes studoval. V táborské cele napsal za deset dní několik básní, které odtud propašoval jiný vězněný Příbramák a předal je Stočesově mamince. Básně později inspirovaly spisovatele Jana Drdu k napsání povídky Vyšší princip. Z budovy gestapa vozili k sobě svázané odsouzence na odkrytém autě. Vysadili je u poslední zdi táborských kasáren, kde byly dveře, kterými je vyváděli k popravě. „Lidé měli z gestapa obrovský strach. Všechny návrhy Artura Albrechta k rozsudku smrti končily popravou. Dopředu věděl, že je gestapo u stanného soudu v Praze vždy schválí. Přesto on a někteří táborští členové gestapa unikli po válce soudům a dožili svobodně v Německé spolkové republice,“ uzavírá Hojdar.
