Sklo je kouzelný materiál, ze kterého se dají dělat neuvěřitelné věci | E15.cz

Sklo je kouzelný materiál, ze kterého se dají dělat neuvěřitelné věci

Marie Šimice

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Františka Novosada těší, že slábne koruna. Podniká totiž od roku 1990 a štvalo ho, že kvůli spekulantům předtím nepřirozeně sílila.

V Harrachově bude letos velká sláva. Zdejší sklárna Novosad a syn slaví třísté výročí, místní pivovar desáté. Život kolem skla a piva popisuje František Novosad. Sklář, který se stal právníkem i sládkem.

Jaká je historie sklárny?

První písemné zmínky jsou z roku 1712. Vystavěla ji hrabata Harrachové, kterým patřila čtvrt tisíciletí. Za druhé světové války v roce 1942 ji museli prodat Němci Rudolfu Endlerovi. Důkazem nuceného prodeje byly dvě zazděné místnosti naplněné sklářskými vzorky. Ukryli je tam asi s tím, že se po válce vrátí.

Co jste při rekonstrukci v tajných prostorách našli?

Přes pět tisíc exponátů, mezi kterými jsou věci staré i tři sta let. Cenné jsou zejména kvůli rozmanitosti používaných technologií. Každý kousek je unikátem. Staly se součástí naší historické sbírky, kterou máme v muzeu přímo v areálu sklárny. Troufnu si říct, že i díky tomuto nálezu tady návštěvníci najdou nejucelenější a nejkvalitnější sbírku v Čechách. Podle toho, co jsem viděl a nastudoval, bych řekl, že patří i mezi deset nejucelenějších kolekcí skla světa.

Sklárna je nejstarším fungujícím sklářským podnikem na světě. Kdy měla namále?

Dá se říci, že v posledních letech, kdy vypukla krize. Málo se mluví o tom, že v roce 2008 a v následném spousta skláren zanikla. Někde jsem četl údaj, že v posledních pěti letech zaniklo osmdesát procent pracovních míst v oboru skla a bižuterie. Krize se vyhrotila kolem roku 2008, ale vznikla již o čtyři roky dříve. Důvodem byla neúměrně posilující koruna. Kurz vůči dolaru a euru se stal pro nás exportéry kritický.

Jak se to projevilo na počtu zaměstnanců?

V roce 1995 měla naše firma dvě stě lidí, v roce 2008 zhruba sto padesát a dneska je nás sto deset. Bývaly tady i starší sklárny, například ve Chřibské na Děčínsku. Všechny už zanikly a jejich budovy se otevřely nájezdům sběračů barevných kovů. V hlubší historii byl pro naši sklárnu kritický rok 1946, kdy ji postihl požár. V té době patřila státu, který už neuvažoval o další obnově provozu. Zdejší tovaryši se rozhodli zajít za Klementem Gottwaldem. Někde mu nadeběhli, a vzhledem k tomu, že bylo před volbami, ho dokázali umluvit. Vznikla dnešní hlavní hala. Pro místní zástavbu je netypická. Původně byl objekt projektován někam jinam a jako textilka.

Jak se stane doktor práv sklářem?

Původně jsem měl být letecký pilot. V deváté třídě jsem absolvoval i předběžné testy v Košicích. Pak mne ale srazil opilý motocyklista. Strávil jsem se zlomeninami půl roku v nemocnici. Po úrazu už jsem nevyhovoval požadavkům, abych mohl létat. Táta mne tenkrát odvedl na okresní národní výbor, kde se rozhodlo, že se stanu sklářem. Po vyučení jsem si dal přihlášku na střední sklářskou školu a absolvoval ji. Později jsem vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Co vás fascinuje na skle?

Je to fantastický materiál, se kterým se dá krásně pracovat. Do dneška říkám, že sklo a dřevo nestudí a nešpiní. Sklo sice trošku pálí, ale pokud k němu člověk přistupuje s pokorou a vyhoví mu, tak se dají vyrobit fantastické věci. I v současnosti častokrát vzoruji se svými skláři u pece.

Co vás na zpracování skla nejvíce zajímá?

Až téměř neomezená možnost si s ním hrát a vytvořit cokoliv. Vedle hutních zvířátek třeba skleničku. Kolem pece navíc vzniká koncert, protože většina věcí se netvoří samostatně. Skupina, která na tom pracuje, musí být velmi sehraná. Při výrobě jde o zlomky vteřin. Aby se dílo podařilo, musí to navazovat, mít řád a plynulost. Tady nepomůže jen dobrá organizace, kolektiv musí být stmelený.

Na jaký výrobek jste nejvíce pyšný?

V poslední době pracujeme na výrobě číše s trojuzlem. To je jedna z věcí, kterou musí dělat jen opravdový pan řemeslník. Uzlík se při výrobě nikde nesmí potkat. Kdyby se to stalo, praskne a odletí. Uzel je jen jednou z mnoha specialit naší sklárny. Úspěch sklízíme i s černou nitkou ve stopce skleničky, nebo se vzduchovými bublinkami. Hrdý jsem také na lustr ve Státním divadle v Taškentu. Má v průměru osmnáct metrů. Výroba nám trvala třicet dní a na jeho dopravu jsem najal letadlo Antonov. Po silnici pak svítidlo vezly dva kamiony.

Letos jste se stali jedním z propagátorů akce kraje Křehká krása, vybroušená chuť. Co to pro vás znamená?

Asi před patnácti lety jsme se začali otvírat turistům a postupně jsme tomu přizpůsobili chod sklárny. Po pádu Skloexportu se to ukázalo jako prozíravé. Jeho zánik byl podle mne první velký hřebík do sklářské rakve. Byla to společnost, která fungovala a za čtyřicet let vybudovala stovky kontaktů. Měla zastoupení na všech světových kontinentech. Po jejím pádu jsem chtěl pomoci českému sklu. Na cestě po Africe jsem pár dní bloumal po přístavních krčmách v Kapském Městě a okouzlilo mne, že každá z nich má i své vlastní pivo. Sice nebylo dobré, ale turisté ho chodili ochutnávat, proto jsem se rozhodl k českému sklu přiřadit také české pivo a postavil minipivovar. K nám chodí turisté na doporučení svých známých a to mne nejvíce hřeje. Ročně nám tudy projde přes šedesát tisíc návštěvníků. S krajem jsme se dohodli, že na některé větší propagační akce Liberecka pojedeme, přivezeme své sklářské výrobky a budeme točit naše pivo.

Loni přibyla na vašem nádvoří fontána. Na co budete lákat turisty letos?

Bude to již zmiňovaný trojuzel, kdy návštěvníci uvidí, jak se rodí. Především ale na naše slavnosti. Začnou 26. května Sklářskou besedou. Pozvu k nám sedm dílen řemeslníků ze zbylých kvalitních skláren v republice. Osm týmů tady bude před návštěvníky tvořit složité věci, náročné na technologii zpracování. Oslovili jsme kolegy například z Mosera, Ajeta nebo z Bak Vsetín. Výrobky se při následných pivních slavnostech začlení do sbírky muzea. Měl by to být vklad našich nejlepších sklářů této doby pro další generace. To se stane při vernisáži 21. července, na kterou všechny srdečně zveme.

Co se návštěvníkům nejvíce líbí?

Doslova jsou nadšeni, když vidí, jak se tvoří ze skla, a pak jim chutná naše pivo. Při špatném počasí sem zajdou i ti, co nebyli objednaní. Někdy tu máme i pět autobusů najednou.

Kvasnicové pivo od vás porazilo při soutěži o Zlatou pivní pečeš 2011 i značky, jako jsou například Krušovice nebo Starobrno. Jak se to stalo?

To je moje poslední vzdělání, sládek. Mám licenci, ale nepokládám se za nějakého velkého odborníka. Při vaření piva máme základní kritérium, chuť. Loni jsme vyhráli v kategorii minipivovarů. Pak jsme se z leg- race přihlásili do absolutní soutěže a náš světlý ležák František porazil i zavedené pivní giganty. O masivnější výrobě nepřemýšlíme, pivo je naše hobby. Čepujeme ho u nás v restauraci, v láhvích je na recepci a v jednom obchodě v Liberci. K jeho chuti nám pomáhá, nejenže ho vaříme s láskou, ale i kvalitní suroviny a čistá horská voda. Vyčistili jsme několik století starý pramen a voda do piva je bez další úpravy.

Co vás nejvíce v poslední době potěšilo?

Nejvíc mne teď těší, že slábne koruna. Předtím nepřirozeně sílila, a to hlavně kvůli spekulantům. Jen aby to vydrželo.

Co vás naopak trápí?

Nešťastný jsem z klimatu, ve kterém se musí podnikat v Čechách. Kromě špatného podnikatelského prostředí je u nás i těžká vymahatelnost práva. Ve společnosti se krade a ti méně čestní jsou stále tři kroky napřed před těmi slušnými. Přikláním se k myšlence, že by se mělo pár lidí zavřít, aby jim propadl majetek a nastolil se nějaký řád.

Jakou vidíte budoucnost?

Evropa trochu zaspala například při clech na zboží z Asie. Já ještě dříve, než začnu vyrábět, tak mne to stojí statisíce. Musím mít od autorizovaných společností každým rokem revize na plyn, elektro, výtahy, hromosvod, měření ovzduší, užitkových i odpadních vod a nevím co všechno. V Číně tohle mít nemusí, a tak vznikají nerovnoprávné podmínky na trhu. Pokud by se na jejich zboží uvalilo vyšší clo do doby, než budou mít stejné normy jako u nás, bylo by to spravedlivější. Potom bych viděl budoucnost našich výrobků mnohem příznivěji.

FRANTIŠEK NOVOSAD

* Narodil se v roce 1952 v Novém Boru.
* Po vyučení pracoval jako mistr odborného výcviku, technolog v provozu, vedoucí výroby, obchodní náměstek.
* V roce 1987 byl kvůli útěku svého bratra do Německa nezaměstnaný a živil se jako fotograf.
* Na podzim 1990 začal podnikat ve výrobě lustrů. O tři roky později koupil sklárnu v Harrachově.
* Zpřístupnil ji veřejnosti a sklárna se postupně stala vyhledávanou turistickou atrakcí. Lidé v areálu najdou muzeum skla, pivovar a pivní lázně.

Autor: Marie Šimice

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video