Když jsem byl v Berouně na vojně, o pár facek si tam koledovali zamindrákovaní „pošťáci“ a povýšení mazáci stupidní pseudošikanou na slabších pěšácích v poli.
Nevěřil jsem tehdy poučení nad poměry moudrého oficíra, že všechno pustíme z hlavy, hned jak projdem bránou do civilu. První den v „céčku“ nicméně potvrdil jeho slova a dnes, když ty ubožáky potkávám v ulicích, jsou spíš k pousmání než k nenávistné odplatě. Stejně jako moudrému oficírovi jsem nevěřil ani dospělákům, když na základce říkali, že na školu budu ještě s láskou vzpomínat, až budu muset chodit makat. Omyl dámy a pánové! Na vojně bylo blaze a do školy bych se nevrátil ani za zlatý tele. Byť jsem svým učitelům dodnes vděčný. Stále ještě umím například zapět chorál k sovětskému dokumentárnímu filmu Velká vlastenecká válka.
