Skromně a s pokorou vstupuji na půdu Dakaru | E15.cz

Skromně a s pokorou vstupuji na půdu Dakaru

Michael Daněk

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Pošesté se postaví David Pabiška na start rallye Dakar. Motorku však nechává doma. Dakar pojede jako navigátor kamionu.

I když vyrůstal v hokejové rodině, propadl jinému sportovnímu odvětví. Šestatřicetiletý David Pabiška z Liberce se po řadě úspěchů v enduru a cross-country vydal poprvé v roce 2007 se svým motocyklem na rallye Dakar. Na něm nikdy nepoznal pocit odstoupení. V lednu se na start Dakaru postaví znovu. S jedním velkým rozdílem. Řídítka motocyklu Yamaha vymění za kabinu kamionu Liaz.

Stal jste navigátorem v Liazu Jaroslava Valtra. Proč jste přesedlal?

Mám připravenou i motorku, ale rozhodl jsem se přijmout tuto nabídku. Abych mohl startovat na motorce, vždy musím sehnat dva miliony korun. Proto jsem zvolil pomoc týmu s cílem dát dohromady kamion a dosáhnout slušného výsledku. Příští rok bych se chtěl zase vrátit s motorkou, teď se chci zdokonalit v navigaci z jiného úhlu.

Do startu zbývá jen něco přes dva měsíce, jaké máte cíle?

Po testování musím smeknout před Josefem Kalinou, který jel Dakar již dvacetkrát. Kamion je specifická věc, obrovský masakr, kde otřesy nejdou vůbec popsat. Tím si musíte projít. Větší jídlo před startem je fatální chyba. Budeme dělat maximum pro to, abych dokončil závod i na dalším Dakaru. Vložím do toho všechny své zkušenosti. Myslím, že znám limity a dokážu odhadnout, co by nemuselo skončit dobře.

Který ročník byl pro vás vůbec nejtěžší?

Asi nejtěžší byl ten první v roce 2007. Člověk neví, do čeho jde. Neměl jsem za sebou žádné zabezpečení. Co se týče fyzické námahy, byl nejtěžší ten americký, tedy v roce 2009, kdy jsem měl úraz oka.

Na prvním ročníku jste startoval sám s bednou náhradních dílů. Jaký to byl pocit?

Dodnes se považuji za velkého amatéra. Chtěl jsem startovat už v roce 2006, ale bohužel mě nepřijali. Proto jsem se rozhodl startovat na dubajské rallye, kde jsem se s lidmi z Dakaru potkal. Přípravu na Dakar jsem dělal na koleni v garáži. Motorku jsem chystal asi jako na závod v mistrovství České republiky. Takže žádná fabrika ani velký sponzor. Díky tomu, že jsem startoval s pokorou, jsem rallye dokončil. V roce 2007 se mnou odstartoval i Slovák Jaroslav Katriňák, který mi v cíli šeptal do ucha: „Díky, že jsi mě sem dotáhl.“ Skromně a s pokorou. Tak by se mělo vstupovat na půdu Dakaru.

Je to už mnoho let, kdy jste obdržel cenu fair play. Popsal byste za co?

Bylo to v roce 2000 za záchranu života mému týmovému kolegovi, který naboural do stromu v plné rychlosti. V onen moment nebylo vidět na krok, protože se hodně prášilo. Podle doktorů měl pětiprocentní šanci na přežití.

Co se mu stalo?

Měl hematom na mozku, protržené plíce, utrženou slezinu a zlámané nohy i ruce. Byl to obrovsky skvělý pocit, když se vrátil z nemocnice mezi nás. Ceny fair play mám čtyři. Ještě v Brazílii jsme s Honzou Veselým z Liberce zachraňovali v pralese kluka, který nám tam v rukách zemřel. Bylo to hodně smutné, ale i přesto jsem dostal cenu fair play. Cenu mám i od Olympijského výboru a primátora města Liberec. Moc se tím nechlubím, protože si kluci dělají legraci, že bych si měl na dres dát červený kříž.

Co vás na Dakaru nejvíce srazilo do kolen?

Asi jsem na to už zapomněl, protože se podobnými věcmi moc nezabývám. Snažím se poučovat z chyb, které přišly. Učím to i mé žáky na motorce a taky v projektu Stop nehodám, kde jsem instruktor.

Co rivalita mezi jezdci? Dakar vypadá jedinečný v tom, že si soupeři dokážou pomoct.

Rivalita je. Pokud máte technickou závadu, nikdo z předních pozic vám nepomůže. Pomáhají si kluci za první padesátkou. Pokud vám dojde benzín, pomůže vám někdo vzadu nebo vás dotáhne čtyřkolka. Co se týče zdravotních problémů, to je něco jiného, pomůže vám každý. Poušť je tak velká, že náročnost a samota nedovolí nikomu jet dál. Každá minuta je důležitá. V tom je ta krása.

Autor: Michael Daněk

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video