Skryté přednosti Matějské pouti
Jako malý jsem byl pravidelným návštěvníkem Matějské. Nejprve se museli obětovat rodiče, aby tam se mnou šli, později už je to stálo jen větší kapesné. Hitem před pětadvaceti lety byly labutě, autodrom, strašidelný zámek a benzinová autíčka. Tehdy nebyl žádný problém utratit celou stovku za atrakce. No, a za tradiční klobásku a cukrovou vatu.
Když jsem dospěl, Matějská šla mimo mě. Vrátil jsem se tam po dlouhých letech až loni. Se svojí jedenapůlroční dcerou. Koloběh života se opakuje Musel jsem se obětovat, abych tam s ní šel, časem už mě to bude stát jen větší kapesné.
Nejzajímavější pro mě bylo to, že i když jsem na Matějské dobrých patnáct let nebyl, moc se toho nezměnilo. Pořád tam jsou labutě, dokonce bych si vsadil na to, že úplně ty samé jako před dvěma dekádami, pořád tam je autodrom, řetízkáč a cukrová vata. Opravdu jen málo atrakcí jsem obdivoval poprvé. A nutno podotknout, že to byly atrakce, kde byla většina nápisů v nizozemštině.
Letos jsem se na složení Matějské zaměřil o to víc. Vlastně by se dala pouť rozdělit na dvě části. První, kterou nelze minout, protože začíná hned za hlavním vstupem, představují historické kolotoče a atrakce. To každý pozná už podle toho, jak vypadá jejich technický stav. Pokud se ale tímto prokoušete až do spodní části Výstaviště, ocitnete se v jiném světě. Tam mají svůj plácek Nizozemci. A tam to vypadá hnedka jinak. Atrakce čiší novotou a vlastně i zábavou. Přitom ceny nijak nevybočují.
Při srovnání těchto dvou kontrastů je pak až s podivem, že zaplatíte padesát korun za okoukaný autodrom a jen o pár korun víc za „hitovou“ holandskou atrakci. Bohužel na ty vám už ale moc nezbude, protože jsou právě až na konci pomyslné trasy.
