Je sobota, příjemné jarní odpoledne. Na trolejbusové zastávce u opavské psychiatrie vystoupí deset lidí s černými brýlemi. Jeden nese obrovské kytarové pouzdro, další velké batohy. Zaklesnou se jeden za druhého a pomalým krokem lidí, kteří nevidí, kráčí podél plotu léčebny. Jen málokdo z kolemjdoucích tuší, že právě míjí skupinku, která se do hodiny promění v dravou vojenskou jednotku a bude až do večera válčit na blízké střelnici na svaté Anně. Opavští slepci propadli kouzlu airsoftu a založili v republice první takovéto sdružení. Říkají si Airsoft opavští krtci.
„Možná že někoho překvapuje, jak mohou lidé, kteří nevidí, hrát airsoft. Kdysi mě zaujal slogan jednoho vozíčkáře, který řekl, že po upoutání na vozík z těch deseti tisíc věcí, které před tím nestíhal dělat, najednou může dělat jen devět set devadesát devět. Řekl, že ale nepřemýšlí o tom, co nemůže dělat, ale o tom, co dělat může, a to dělá pořádně. Je to trochu o přístupu k životu a proč by si i ti, kteří nevidí, nemohli hrát na vojáky,“ říká jeden z účastníků akce Radek Bečka.
Začalo to hůlkou v poli
Airsoft je hra podobná paintballu. Hráči si chrání zrak brýlemi či maskami a střílí na sebe lehkými plastovými kuličkami ze zbraní, které jsou často věrnou napodobeninou zbraní skutečných. Až doposud si hráči této hry mysleli, že její nutnou podmínkou je dobrý a ostrý zrak.
S nápadem na slepecký airsoft přišel mladý masér z opavské Charity Václav Fišer, který má pověst slušného znalce zbraní. „Poprvé jsem o airsoftu slyšel od kamaráda z práce. Pak mi ještě sestra nadšeně povídala o paintballu, který si byla zahrát. Už od dětství mám rád zbraně, a tak mi všechno pořád leželo v hlavě. Začal jsem se o tom bavit s lidmi a každý mi říkal, prosím tě, jak to chceš udělat, vždyť to není možné,“ vypráví.
Koupil si levné plastové zbraně, aby si doma vyzkoušel, jak střílí a co se s nimi dá dělat. „Šli jsme s kamarády za město, že je vyzkoušíme. Uprostřed pole jsem zarazil svoji bílou slepeckou hůl, upevnil jsem na ni krabici jako terč. Kamarád se do něj trefoval a já jsem si vzal druhou zbraň a zkoušel jsem se po zvuku jeho zásahů do krabičky trefit taky. Když jsem se párkrát trefil z blízka, tak jsem se zkoušel trefovat z větší vzdálenosti. Domů jsem šel zaražený a pořád jsem si promýšlel, že když jsem po zvuku schopný zasáhnout krabičku, tak bych mohl trefit i protihráče, který by ze zbraně střílel,“ popisuje Fišer.
Inspiroval se zkušenostmi z dětského tábora, kde za pomoci rolniček upevněných na rukou a pípadel hrával bojové hry na pašeráky. „Pořád jsem si říkal, jak lidi do toho dostat. S pistolí, která se musí po každé ráně nabíjet, to může někomu přijít jako nuda. Nakonec jsem našel napodobeniny izraelského samopalu MicroUzi, a když byly zlevněné na pět set korun, tak jsem řekl kamarádům, jestli by je nechtěli. Vsadil jsem všechno na jednu kartu a objednal jsem jich na svůj účet deset,“ říká.
Překvapený trenér
Kde najít v Opavě místo bezpečné pro slepce a zajímavé pro hru? Při procházkách po městě natrefil Fišer na střelnici na svaté Anně, kterou vede trenér střelců opavského Ostroje Oldřich Gavenda. „Zavolali mi, jestli se tu dá střílet, a já jsem jim nabídl, že po čtvrté hodině můžou přijít, že tady budou mít klid. To jsem ale ještě nevěděl, že nevidí. Když měli poprvé akci, byl jsem na závodech v Plzni. O půl desáté večer jsem zavolal správkyni střelnice a ptal jsem se jí, jak to dopadlo. A ona říká: Nijak, ještě se tady střílí. Nechápal jsem, jak můžou střílet, když už je tma. A správkyně říká, že oni nepotřebují vidět,“ směje se. Gavenda je zkušený veterán a zažil už ve střeleckém světě ledacos. „Je to ale poprvé, co jsem se setkal s někým, kdo nevidí a přišel na střelnici. Mne ani ve snu nenapadlo, že můžou hrát takovou hru,“ říká.
Vzpomínka na vojnu
Radek Bečka, který zakladatele opavského týmu Václava Fišera na airsoft upozornil, si válečných her užívá. „Byl pro mě hodně zajímavý zážitek orientovat se podle sluchu, protože přeci jen ještě trochu vidím. Můžu to vřele doporučit i těm, co vidí. Člověk se naučí používat smysly, které doposud používal spíše jako doplňkové,“ říká. I on se potýkal s nedůvěrou lidí, jak se dá válčit bez zraku. Tým, na jehož straně bojuje, se snaží vést takticky, vymýšlí mazané finty, jak buď ubránit základnu, nebo ji dobýt.
Mezi nejžádanější členy družstva patří Oleg Peterek, který si na hru pořídil spolehlivou ruskou útočnou pušku AK-47. Může tak parťákům nabídnout velkou palebnou podporu. „Je to takový návrat do mládí, když jsem ještě viděl a hrál si na vojáky. A je to ještě mnohem zajímavější. Člověk střílí do tmy a dělá všechno sluchem,“ povídá. O zrak přišel Peterek asi před deseti lety a oproti jiným ve skupině má osobní zkušenosti s vojnou. „Byl jsem v Prostějově jako letecký mechanik. A ‚ákáčko‘ jsem si pořídil jako vzpomínku na vojnu, kde jsme měli samopaly vzor 58,“ dodává.
Airsoft s nekoukavými, jak sami sobě říkají, hrají i jejich vidící přátelé. A hrají ho kluci i holky. Zuzana Chamulová patří k těm z válečníků, kteří nevidí. Křehká dívka patří k nejaktivnějším a airsoft není její jediná záliba. Za pár dnů se chystá na jeden z nejnáročnějších vytrvaleckých podniků na Opavsku: cyklistický maraton Silesii.
„Pojedu s kamarádem pětapadesát kilometrů na tandemu. Počítáme s tím, že to třeba nedojedeme, že kus půjdeme vedle kola nebo dojedeme poslední, ale proč to nezkusit? Povzbuzujeme se, že i kdybychom to kolo měli do cíle donést, tak to doneseme. Jako Kokosy na sněhu,“ směje se.
