Sluneční vítr láká soukromé plachtaře. LightSail vybrala 1,2 milionu dolarů
Projekt vedou popularizátoři vědy Bill Nye a Neil deGrasse Tyson, kteří původně fanoušky žádali o 200 tisíc dolarů. Nakonec se jim ale podařilo vybrat 1,2 milionu dolarů. To stačí na zajištění chodu experimentů na plachetnici i souvisejících osvětových projektů.
První plachetnice z dílny Planetary Society, LightSail-A, se nedávno vrátila zpět na Zemi poté, co ověřila základní principy a funkce pohonu slunečním větrem. Druhá plachetnice LightSail-B zamíří na vyšší oběžnou dráhu, nad Zemí má kroužit ve výšce zhruba osmi set kilometrů. Rok a půl by tam měla ověřovat možnosti zvyšování dráhy pomocí manévrů s plachtou. V roce 2018 plánuje NASA využít první start nové rakety SLS k vypuštění dvou slunečních plachetnic. Jedna by měla zamířit k Měsíci a druhá k asteroidu.
„Planetary Society prokázala, že nový způsob pohonu může fungovat u jednodušších, malých sond dostupných i pro soukromé či nevládní organizace,“ uvedl ředitel České kosmické kanceláře Jan Kolář.
Jan Kolář: Sluneční plachetnice se mohou stát doplňkem k pohonům kosmických prostředků
Co pro kosmonautiku obecně znamená z vašeho pohledu tento projekt?
Úspěšně se ověřila technologie rozvinutí sluneční plachty na oběžné dráze, která je koncipovaná pro malou družici. Sluneční plachetnice využívá k pohonu tlaku slunečního záření. Je to nepatrná síla, ve srovnání s raketovým motorem nicotná, na druhou stranu ale nejsou třeba žádné nádrže na palivo a Slunce jí dodává trvale a zdarma. Klíčové je umět rozvinout dostatečně velikou plachtu. Tato technologie byla poprvé Japonci při letu sondy Ikaros k Venuši v roce 2010 a NASA na při letu družice NanoSail-D na dráze kolem Země.
LightSail je první úspěšnou sluneční plachetnicí financovanou ze soukromých zdrojů. Zakladatelé společnosti přišli s myšlenkou sluneční plachetnice před 36 lety. Po opakovaném úsilí opatřit potřebné financování a třeba i nepodařeném startu na ruské námořní raketě před 10 lety, se nakonec s pomocí grantu NASA a soukromých dárců letos podařilo dosáhnout cíle. Letový experiment v ceně 4,3 milionů dolarů měl několikrát namále, ale nakonec skončil úspěchem.
Jak dlouho podle vás může trvat, než bude reálně využíván k dálkovým letům? Může dojít k rychlému přepracování pohonných systémů aktuálně vyvíjených a vyráběných sond apod. ve prospěch „plachet“?
Ta doba je vzdálená několik desítek let. Přes zmíněné přednosti je síla způsobená tlakem fotonů velmi malá. I kdyby měla plachta rozměr 1 km x 1 km, tak by na ni sluneční záření tlačilo silou asi 9 Newtonů. Pro srovnání: raketový motor raketoplánu vyvinul tah kolem 2 milionů Newtonů.
Dosud použité plachty navíc zdaleka této velikosti nedosahují. Největší je na sondě Ikaros s rozlohou necelých 200 metrů čtverečních. Výměna za klasické rakety nebude dříve, než se osvojí rozvinutí řádově větších plachet.
Potíž může působit i podstatně menší hmotnost nákladu, který je plachetnice schopná dopravit třeba k jiné planetě v přijatelnou dobu několika let. Bude však pokračovat další vývoj této technologie.
Může úspěch LightSail ovlivnit například české projekty minisatelitů a sond?
V současnosti pracují v České republice dva týmy na vývoji malé družice. Ani v jednom projektu se s využitím sluneční plachetnice nepočítá. Projekt LightSail však může být inspirací pro budoucí zájemce o stavbu malých družic u nás.
Jaké budou mít nové sluneční plachetnice plachty?
V Praze se sešla světová špička ve vývoji miniaturních satelitů
Jan Kolář: Bez kosmonautiky neudržíme krok s vývojem moderních technologií
