Šmíd: Vězení? To se radši zastřelím

Evidentně unavený postává Jaroslav Šmíd, manžel bývalé koulařky Heleny Fibingerové, před budovou krajského soudu v Brně. Je to poprvé, co přišel k líčení, při němž se zpovídal ze smrti šestatřicetiletého cyklisty. Toho srazil autem v listopadu 2009.

Je středa 30. března krátce po osmé hodině ranní a Šmíd čeká na obhájce Jiřího Šabršulu, jehož prostřednictvím se odvolal proti vysoké pokutě a tří a půlletému trestu vězení. Ten mu přiřkl hodonínský soud začátkem ledna.

„Paparazzi!“ křikne šestasedmdesátiletý muž, když se dostane do hledáčku fotografů. Soudu se tentokrát neúčastní vdova. Rodiče zesnulého cyklisty ale opět přicházejí. „Chodí na poslední chvíli, aby se vyhnuli novinářům,“ zdůvodňuje jejich právník.

Když soudkyně Hana Kleinová čte výčet smrtelných zranění, matce vlhnou oči. Pláče. Po vyjmenování dlouhého seznamu znaleckých posudků, důkazů a názorů státního zástupce a ostatních advokátů, mluví druhý obhájce Richard Maleček, který se do případu vložil až v Brně, jako posila.

„Každá dopravní nehoda má dva účastníky. Jsem přesvědčený, že pan Šmíd na ní má minimální vinu,“ tvrdí Maleček. Zmiňuje rovněž velký zájem médií, který podle něj mohl rozhodnutí hodonínského soudu ovlivnit. V konečném součtu však ani jeho snahy nepomohou. Promluvit chce i Šmíd. „Mrzí mě, co se stalo. Nejsem žádný nelida, jak se ze mě média snaží udělat. Za nehodu ale nemohu, cyklistu jsem viděl až na poslední chvíli. Byl to mžik. Necítím žádnou vinu,“ říká rázným hlasem.

Soudkyně ho však konfrontuje s dřívější výpovědí, v níž uvedl, že viděl červenou zářivku cyklisty, a až po chvíli se ho rozhodl předjet. „Ano, ale cestu mi zkřížil těsně před srážkou,“ bránil se Šmíd. Státní zástupce znovu upozorňuje na často probíranou věc, že si rodina mrtvého muže nevyslechla žádnou omluvu. To pokládá za přitěžující. „S poškozenou stranou jsem se nespojil, nevím proč. Mám ale čisté svědomí,“ reaguje Šmíd na žalobcova slova.

Senát si poté bere chvíli na rozmyšlenou. Po pár minutách má jasno. Obžalovaný muž při následných slovech neskrývá překvapení a hlava mu padá do dlaně.

„Při hodnocení důkazů nedošlo v minulosti k žádné logické chybě. Soud navíc nepovažuje výpověď obžalovaného Šmída za věrohodnou. Je známé, že ji postupně dotvářel,“ říká Kleinová.

A rozhoduje. Jaroslav Šmíd si odsedí tři a půl roku vězení a pozůstalé rodině zaplatí statisíce korun. Vdově dokonce ještě o něco více, než kolik jí přiřkla soudkyně v Hodoníně. Odsouzený se však s trestem nechce smířit.

„Do vězení nikdy nepůjdu, to se radši zastřelím,“ oznamuje na chodbě svému advokátovi, když společně opouští soudní budovu. Několikrát pak ještě důrazně opakuje, že je nevinný. Proti verdiktu se může už jen dovolat k nejvyššímu soudu. Zda se tak rozhodne, odmítá říct.