Je půl čtvrté a odpolední směna fárá v hloubce čtyři sta metrů. Práci přerušuje obrovská rána vybuchlého uhelného prachu. Jedním úsekem šachty projede nemilosrdný oheň, který nemá slitování. Následuje děsivé ticho. Výsledek je hrozivý. Pětašedesát mrtvých, třináct těžce a patnáct lehce zraněných. Škody padesát milionů korun. Žádný scénář katastrofického filmu, ale skutečná událost, která 3. září 1981 navždy změnila životy desítek rodin na Mostecku. V dole Pluto u Louky u Litvínova došlo k výbuchu. Domů už se pak nikdy nevrátilo pětašedesát lidí. Lidé neměli kvůli předchozímu požáru v dole vůbec být. Dodnes tragédii úřady nedošetřily.
Zachránil ho úraz
„Nevím přesně, co se tam stalo,“ říká s odstupem téměř třiceti let Milan Husman. V dole Pluto pracoval od roku 1977. Osudný den jen těžko vymaže z paměti. Dá se říci, že se podruhé narodil. Od téměř jisté smrti ho zachránil fotbal. Byl by šestašedesátá oběť.
„Asi týden předtím jsem si při fotbale zranil koleno a musel jsem jít marodit,“ vzpomíná Husman. Kdyby nebylo kopané a nepříjemného zranění, na odpolední směně by nechyběl.
Okamžitě po výbuchu nastala v okolí panika. Během několika minut se zpráva roznesla do všech koutů. „Všichni zmatkovali. Začalo se mluvit o tom, kdo je a kdo není v práci,“ potvrzuje starostka Louky u Litvínova Milana Štveráčková. V roce 1981 jí bylo devětadvacet a některé z obětí znala ze základní školy. „Bylo to strašné. Mrtvé nacházeli postupně,“ dodává.
Pro komunistický režim byla událost nepříjemná. Doly a horníky vždy ukazovala jako chloubu socialismu. Výbuch v dole Pluto do takového obrázku nezapadal. I když do obce dorazili nejvyšší představitelé republiky, například předseda vlády Lubomír Štrougal, velké vyšetřování očekával málokdo.
Přitom výbuchu předcházel požár, který měl vedení dolu varovat. Požár hasila jednotka záchranářů ještě ve chvíli, kdy přišla odpolední směna. Hasiči zahynuli spolu s horníky. Podle původního vyšetřovacího spisu byl na pracovišti nepořádek a údajně se ztratila kniha závad, papírová černá skříňka, která mohla výbuch objasnit. Komise uzavřela případ a uvedla příčinu neštěstí jako nezjištěnou.
Důl Pluto byl nebezpečný kvůli výbuchům uhelného prachu. Ten se zneškodňoval za pomocí zkrápění vodou. Vedení podniku nebezpečí podcenilo. Už před tragédií vznikl v dole obrovský požár. Záchranáři se ho snažili zneškodnit. Vedení Pluta ale i přes nebezpečí poslalo horníky na směnu. „Neměli tam co dělat. Už předtím museli dělníci hasit a zazdívat,“ popisuje Štveráčková.
Lidé, kteří měli vyšetřování na starost, odmítali situaci komentovat. První oficiální zprávy zveřejnili až s několikadenním zpožděním. „To akorát pomohlo vzniku různých fám,“ poznamenává starostka.
Ani v současné době není jednoduché přimět úřady, aby třicet let starý případ objasnily. V roce 2000 dostalo Krajské zastupitelství Ústeckého kraje žádost o opětovné otevření od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Výsledek? Žádný. „Je to přece jen už přes deset let, a navíc se tím zabýval kolega, který už je v důchodu. Myslím, že nám to odebrali s odůvodněním, že nám případ nenáleží,“ říká Eva Michálková z ÚDV.
O nedotaženém šetření mluví i horničtí nadšenci. „Výsledkem jsou jen nejasné závěry. Kdyby ale tehdy nepodcenili odvětrávání, k něčemu takovému by nemohlo dojít,“ vysvětluje Radovan Kukutsch, provozovatel hornického webu.
Návrat do práce
Vládní komise začala vyšetřovat neštěstí prakticky hned. Všechny spisy nakonec putovaly do archivu. Nikdo z jedenácti zodpovědných lidí od bezpečnostních odborníků až po ředitele závodu nakonec nemusel před soud. I díky tomu, že prokurátor tehdy šetření zastavil. „Rodiny mrtvých by si zasloužili dozvědět se pravdu,“ dodává Štveráčková.
Těžba na dole Pluto po nešťastné události neskončila. Horníci se znovu vrátili na pracoviště. Po několika dnech byl mezi nimi Milan Husman. „V každém z nás to bylo. Důl najednou působil nějak strašidelně. Mezi sebou jsme si ale z toho všeho dělali srandu, protože jinak bychom se asi zbláznili,“ tvrdí Husman.
