Do startu zbývá pár minut. Tým se radí nad posledními úpravami závodního auta, šroubovák putuje z ruky do ruky. Pneumatiky na trati při posledním tréninku příliš nedržely, ale na jejich výměnu už není čas. Pilot nervózně čeká, až přijde jeho chvíle. Nesedá však za volant, ale bere do ruky ovladač a s pomocí radiového signálu vpouští desetinásobnou zmenšeninu rallyového auta na trať.
Sedmička minulou sobotu srovnávala, v čem se podobají závody skutečných aut a soutěže modelů. Epilog s vozy BMW, Porsche či Ferrari vrcholil na Masarykově okruhu šestihodinovým závodem, Stavos rally automobilových modelů se konal ve stavebním skladu v Maloměřicích.
„Před závodem musím auto rozebrat, nastavit tlumiče, diferenciály nebo sílu motoru. Stejně tak po závodu čistím všechny součástky, zjišťuju, jestli něco není poškozené. Lidé říkají, že si jen hrajeme, když se ale dozví víc, poznají, že se naše závody v mnohém podobají těm se skutečnými auty,“ míní Jiří Neudert, který soutěží s modelem Subaru Impreza.
Nadšenci s modely z brněnského okolí vytvořili vlastní soutěž a závody jezdí v Kohoutovicích, Židlochovicíh či Blansku. Auta poháněná baterkami se potýkají s betonem, asfaltem a šotolinou. Pětatřicetiletý Josef Jandouš z Uherského Hradiště si dokonce postavil závodní trať doma na zahradě. „Závodům s modely obětuji mraky času. Zaberou celý víkend, k tomu trénink a seřizování auta. Na zahradě pořádám závody pro lidi z okolí. Svoji zálibu jsem přenesl i na syna,“ říká Jandouš.
Profesionálové a amatéři
Přitom rodinné dynastie jsou typické spíš pro profesionální závodníky. Jedním z příkladů je rodina Jiřího Mičánka staršího, který ve svém závodním týmu dohlíží na úspěchy synů Jiřího a Tomáše. „Závodil jsem už v roce 1972 a hned po revoluci jsem v motorismu začal podnikat. Založil jsem okruhovou školu a vychoval spoustu špičkových závodníků. Syny jsem ale do závodění nijak netlačil, vyplynulo to samo,“ vypráví Mičánek starší.
Piloti modelů profesionály nejsou, přestože tato záliba zažívá vzestup. Běžet za modelem a snažit se s ním projet rychlostní zkoušky za nejkratší čas je pro lidi pouze koníčkem. „I mezi okruhovými jezdci se však najdou takoví, kteří mají jízdu za volantem ve dvousetkilometrové rychlosti jen jako libůstku. Zrovna mě napadá jeden šestapadesátiletý doktor, který se závoděním pouze baví,“ podotýká Mičánek starší.
Na druhou stranu existují piloti modelů, kteří se živí motorismem. „Oba světy se prolínají. Potkal jsem jednoho nadšence do rallyových modelů, který se účastní závodů se skutečnými auty. Šéf mistrovství republiky v rally modelů je zase stavitel tratě pro Bohemia rally,“ poznamenává Jandouš.
Propastný rozdíl cen
Pokud člověk při úprku za bzučícím modelem nezakopne, nehrozí mu žádné nebezpečí. Při projíždění zatáčkami auto nekvílí, závodiště není prosycené zápachem spálených gum, vůz ani v nejvyšší rychlosti diváky neohlušuje. Aby se do soutěže modelů člověk přihlásil, nepotřebuje řidičák, ani tučné konto.
„Slušné auto lze pořídit za pět tisíc, a to i v obchodech v Brně. Pak už záleží, kolik člověk utratí za náhradní součástky a vylepšování designu a vybavení. Jsou i kluci, kteří do modelu vrazili čtyřicet tisíc,“ říká Neudert.
Aby si nadšenec do okruhových závodů vyzkoušel Epilog, musel by závodnímu týmu na stůl vysázet několikanásobně víc. „Závody cestovních vozů na šest víkendů i s pronajmutím auta stojí nejméně půl milionu korun. Levněji si to neumím představit. Ani velké peníze ale nezaručí, že se člověk stane úspěšným závodníkem,“ tvrdí pětadvacetinásobný mistr republiky Mičánek starší.
Propast mezi cenou za model a závodní vůz neznamená, že by na závody modelů mohli lidé chodit s kdejakou hračkou. Na Brněnsku pro závodníky platí přísná pravidla.
