Souboj vyhrál fotbalista Šahajda. Jeho spoluhráč musel utírat brusle

Kdo je všestrannější – hokejisté, nebo fotbalisté? Čtveřice táborských sportovců si to rozdala v netradičním měření sil. Museli dokázat, že zvládnou i hod oštěpem. Prvoligové hokejisty zastupovali útočník Jakub Krätzer a obránce Jan Koktan. Za divizní fotbalisty nastoupili obránci Martin Šahajda a Daniel Fořt.
Všichni jsou táborskými odchovanci. Do poslední chvíle netušili, jaká disciplína je čeká. O to větší to na atletickém stadionu Míru v Táboře bylo překvapení. Navíc nemuseli házet mužským, osmisetgramovým nářadím, ale pouze ženským, které je o dvě stě gramů lehčí.
„Výhodu by mohli mít hokejisté,“ zvažoval nahlas šance soutěžících rozhodčí Karel Ilčík. „Tak Špotákovou možná přehodím, ale Železného asi ne,“ troufal si fotbalista FK Tábor Daniel Fořt. Jenže jeho sebevědomí rychle kleslo. Už při tréninkovém rozhazování každý poznal, že to nebude snadná záležitost. „Nerozhoduje rychlost a síla, ale technika a švih,“ snažil se radit odborník na slovo vzatý Ctibor Cabadaj. Krajský rekordman v kategorii nad čtyřicet let už má hozeno přes dvaašedesát metrů a je členem prvoligového mužstva atletů VS Tábor. „Nemusíte se rozbíhat, stačí, když budete házet z místa,“ udílel Cabadaj každému ze závodníků průběžně pokyny. Zatímco nářadí nezkušených atletů končilo na značce kolem pětadvaceti metrů, jeho oštěp dolétl při zkoušce za padesátimetrovou hranici. I když nebylo třeba nikoho speciálně motivovat, došlo i na zajímavou sázku. Podobně jako při trénincích hokejistů nebo fotbalistů se hráči domluvili, že ten, kdo skončí poslední, zúčastní se tréninku druhého a bude na den pečovat o výstroj a výzbroj vítězných hráčů. Nervózní soutěžící si ještě určili pořadí závodu. Příznivější los měli fotbalisté, kteří nastoupili až po hokejistech. Rozhodnout mělo šest soutěžních pokusů.
„Řekněte jim, ať si na druhé straně hřiště dají pozor,“ kasal se Fořt. Zpočátku to tak nevypadalo. Ale právě na něj zbyl Černý Petr. Nebyla to kdovíjaká podívaná. Možná by Železný a Špotáková žasli, jaké můžou v oštěpařském sektoru nastat komické situace. „Ty to házíš jako lovec zvěře někde v Africe,“ přirovnával Ilčík jednoho ze soutěžících k atypickým atletům, když mu oštěp udělal ve vzduchu salto.
Závodníci velmi rychle pochopili úskalí této disciplíny a poznali, kudy vede správná cesta. „Vyhoď ten oštěp trošku výš a natoč tělo bokem,“ radil Cabadaj hokejistovi Koktanovi. Každým pokusem se výkony jednotlivců zlepšovaly. Po třetí sérii byl stav vyrovnaný. Na čele s jedenatřiceti metry figuroval fotbalista Šahajda. I když měl luxusní náskok tří metrů, stěžoval si na bolest v rameni. Za ním se seřadila v rozmezí několika centimetrů trojice zbývajících. Poslední hokejista Krätzer značně znervózněl. Ani do řeči mu moc nebylo. Zato ostatní byli navýsost spokojení. „Neřekl bych, že to bude takový záhul,“ přiznal druhý Koktan. „Je to zatím v pohodě,“ liboval si třetí Fořt. Každý už tušil, že ve druhé polovině závodu bude těžší svůj výkon vylepšit. Sportovci už cítili únavu, ale nevzdávali se. Toužili po vítězství. Ve čtvrté sérii se nikdo nezlepšil. Jenomže pak se do hodu ideálně položil Martin Šahajda a vypálil všem rybník. „Něco za pětatřicet metrů. Zdá se, že o vítězi je rozhodnuto,“ hlásil Ilčík v roli rozhodčího.
Zdravě nabuzený a soustředěný Krätzer se v předposlední sérii odhodlaně rozběhl a při odhozu zařval jako lev. „Uáááh. Nepadej a leť,“ komentoval se zaťatou pěstí zdařilý pokus. Když jeho oštěp překonal jedenatřicet metrů, věděl, že už poslední nebude. „Konečně to vyšlo,“ zhluboka si oddechl. Fořtovi se v tu chvíli vytratil úsměv z tváře. V klidu si počkal na stejný oštěp, kterým ho konkurent překonal. Ale marně. „Tak to je míň,“ prohlásil sudí Ilčík, když se nářadí zapíchlo o dva metry méně u jeho značky. „To nemusíte hlásit, vždyť to všichni vidí,“ vzkázal mu Fořt naštvaně. Poslední pokusy. Ty předchozí už jasně ukázaly, že přišla únava a zlepšení bude dílem náhody. „Dávejte pozor. Ať vás tam nezapíchnu,“ snažil se Fořt zbystřit pozornost vrchního rozhodčího. Všechno, nebo nic. Táborský fotbalista dal do závěrečného pokusu veškeré úsilí. Přesto se už nezlepšil. Zato ostatním okamžitě spadl kámen ze srdce.
I přes jednoznačné vítězství Martin Šahajda neuvažuje, že by zanechal fotbalu a věnoval se oštěpu. „Tak to ne. Dneska to byla náhoda,“ zůstal i nadále skromným a při zemi. „Byla by to ostuda, kdybych skončil poslední. Jsem spokojený pouze s jedním hodem. Zachránil mě pátý pokus. Ostatní mi moc nevyšly,“ oddechl si hokejista Jakub Krätzer. Daniel Fořt, prý očekával, že nepředvede nic slavného. „Už jsem si myslel, že je to v pohodě. Ale Kuba mě předposledním hodem překonal,“ prohlásil Fořt. „U hokejistů a fotbalistů se projevila velká soutěživost. Každý chtěl vyhrát, nikdo nechtěl být poslední. „Přiznám se, počítal jsem s výhrou hokejistů. Přece jenom, oštěp je silovější disciplína. Ale technika zvítězila nad silou. A tu mají fotbalisté přece jenom vytříbenější,“ prohlásil rozhodčí Ilčík. Podle oštěpaře Cabadaje by si sportovci potřebovali s oštěpem chvilku pohrát, aby se sžili s technikou. „Dnešní vítěz by se v národní lize uplatnil,“ všiml si Cabadaj. Táborští hokejisté a fotbalisté pravidelně sledují veškeré sportovní dění ve městě. Samozřejmě i výsledky svých kamarádů. Občas vzájemně navštíví i některé domácí zápasy. „Na Svépomoci mají dobré klobásy,“ všiml si hokejista Jan Koktan. „Ale jinak se na ně nedá moc koukat. Jsou ufňukaní jako barbíny. Každou chvíli se válejí po zemi a jenom simulují,“ hecoval Koktan fotbalisty. Ale ani fotbalisté nechtěli zůstat pozadu. „Ty letošní výkony by mohly být taky lepší,“ vrátil Daniel Fořt hokejistům hozenou rukavici. Ale pak už raději mlčel. Byl si vědom, že ho na tréninku čeká těžký úkol.
Tam si musel s nelibostí vyslechnout poznámky obou táborských hokejistů. „Ještě nám odnes puky, utři brusle a omotej hokejku. Pak už se můžeš učit házet oštěpem,“ vzkázali mu.