Špatná adresa? Ulice míru | E15.cz

Špatná adresa? Ulice míru

Petra Sasínová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Když vedení Frýdku-Místku řeší problémy Romů, bývá na prvním místě ulice Míru.

Ulice Míru je íve Frýdku-Místku pojem. V někerých domech, které obývají především Romové, chybí elektřina, mnozí lidé nemají v bytech záchody ani koupelny. Mýt se musí v uliční koupelně na dvorku.
Poradkyně magistrátu Frýdku-Místku pro národnostní menšiny Magdaléna Bílková odhaduje, že ve městě žije nejméně sedm set Romů. „Velká část, asi tři až čtyři sta, jich bydlí právě v Mírové ulici a přilehlých lokalitách,“ potvrzuje Bílková.
Domy, které se staly malým ghettem, sloužily v minulém století pro zaměstnance válcoven a jejich rodiny. „Domy pro zaměstnance tehdejší Karlovy huti a mostárny se začaly stavět kolem roku 1930. Byly to jednak pěknější domy třeba pro mistry a dílovedoucí, z nichž už řada neexistuje, pak tyto skromnější domy pro dělníky,“ říká historik Jaromír Polášek. Rozhodně to prý nebyly byty pro spodinu.
Teď už se tam však řadu let soustřeďují chudí, nezaměstnaní lidé, kteří si nevědí rady se svým životem. Pomohlo tomu i vedení města bytovou politikou.

Bída ulice Míru

Jsou věci, které nejsou nikde jinde, než v ulici Míru ve Frýdku-Místku. Jako třeba ‚uliční‘ koupelna a prádelna pro nájemníky několika městských domů. V malém přízemním domku, který vypadá jako výměník tepla nebo obchod, se mohou lidé, kteří nemají koupelnu v bytech, za poplatek vysprchovat a vyprat si.
„Záchod máme na chodbě, topíme uhlím. Sprchovat se máme ve veřejné koupelně, kde platíme dvacet korun za sprchu. Když to jde, raději se chodíme vykoupat k příbuzným,“ říká Roman Lengel, otec pěti dětí. To nejmenší má tři roky.
S manželkou Ivanou bydlí v ulici Míru asi deset let. Přesto vypadá on i jeho žena spokojeně. „Bylo to tady kdysi horší. Teď jsou aspoň dobré vztahy mezi lidmi. Je tady klid, máme střechu nad hlavou,“ říká Lengel.
V bytě naproti koupelně vyhlíží z okna upravená žena. Také se tam občas chodí osprchovat, ale raději chodí k synovi. „Je to trochu nedůstojné a ne moc příjemné. Člověk má strach, jestli tam něco nechytí,“ říká žena. Jméno neřekne, protože si prý nechce pohněvat primátorku Frýdku-Místku, kterou má ráda. Další žena, která koupelnu spravuje, se tváří nepřátelsky. „Nic vám neřeknu, neukážu, nemáte právo,“ mračí se správkyně koupelny.

Babina to nemá dobré

Do bytu sedmaosmdesátileté Aurélie Bongilajové se vchází rovnou z chodby. V malém pokoji je jedno okno, umyvadlo, kamna, postel, stůl, židle, malý pes usilovně ohlodává u kamen kosti. Na zdi visí spousta ‚svatých‘ obrázků, deček, fotografií. „Pánbíček mi pomáhá,“ říká stará žena, která pochází ze Slovenska. I když se usmívá, říká, že se zlobí. „Nechtějí mi dát elektriku. Prý nemám nárok. Mám důchod, nemám dluhy, jsem nemocná. Podívejte se,“ říká žena a ukazuje igelitovou tašku plnou hrobových svíček, kterými si večer svítí. Vytahuje také občanský průkaz, účty a pytlík s léky. Většina lahviček je prázdných. Úplně sama není. „Mám čtyřicet nebo padesát vnuků a pravnuků,“ říká Bongilajová. Část rodiny bydlí v Mírové ulici. Právě přichází její osmnáctiletý vnuk Robert Bongilaj. Kouří cigaretu, na dlouhých vlasech má copánky.
„Babička je v tomto bytě asi šest let, nelíbí se jí, že nemá elektřinu,“ potvrzuje s širokým úsměvem na tváři momentálně bezprizorní absolvent základní školy. Bydlí s rodiči v jiném bytě v Mírové ulici, ve kterém elektřina je. „Žádné jiné bydlení jsem nepoznal, a tak se mi tady normálně líbí. Ale babina to nemá dobré,“ říká Bongilaj.
K jednomu z domů přijíždí auto. Opatrně z něho vystupuje muž středního věku, který chodí o berlích. „Já koupelnu mám, všechno mám, garáž a zahrádku, na které také posedíme, pogrilujeme. Připadám si jako na dědině, i když dříve to bylo lepší. Před domy byly šopy a zahrádky. Lidé tady chovali slepice a králíky.
I tak je pro mne radost tady bydlet,“ říká muž původem ze slovenské Turzovky. Tvrdí, že kdo nic nedělá, nic nemá. On k takovým lidem nepatří.
Čtyřicetiletá Růžena Kroščenová je zoufalá. Každou chvíli pláče. Má pět dětí a muže, který pracuje na městské skládce. I ona dělá v Technických službách brigádu. V jednopokojovém bytě jsou teď s mužem už jen s třemi syny. Dvě nejstarší dcery se odstěhovaly. Ale ani zbytek rodiny tam nebude dlouho. Kroščenová dostala výpověď z nájmu kvůli dluhům. V květnu skoro všechno zaplatila, ale už bylo pozdě.

Bez schránky, bez bytu

„Nevím, kam půjdeme. Ubytovna na Sokolské je plná, do holobytu s dětmi nemůžu. Navíc nejstarší syn fetuje, je to zlé. Byl v ústavu, ale už ho pustili. Teď ani nevím, kde je,“ říká Kroščenová a pláče nad účty a nekompromisními úředními dopisy, které rozložila na vzorně ustlané manželské posteli. Její argument, že nemohla řešit včas dluhy, protože nedostala poštu, se zdá lichý, ale má opodstatnění. „Nemáme v domě schránky. Jediná možnost je, hlídat pošťačku, když k nám jde. Ale jak jsem ji měla hlídat, když jsem byla v práci?“ říká žena. Schránky v domě skutečně nejsou a dům Kroščenové není jediný.

V ulici Míru jsou ještě temnější místa i temnější osudy. Na jednom z domů visí cedule „Přístřeší, zařízení města Frýdek-Místek“. Jsou tam takzvané holobyty. Několikrát denně tam jezdí policisté či strážníci, kteří mají vůči obyvatelům Přístřeší mimořádné právo. „Policajti mají klíče od bytů. Když v noci přijedou na kontrolu a my neotevřeme, mohou si otevřít sami,“ říká Jaroslav Baláž. Má krví podlité a trochu vyděšené oči. Vyplašeně se tváří i jeho asi desetiletý syn, se kterým ve sklepě holodomu seká dřevo na zatopení a hlavně uvaření. „Neměli jsme kde být, tak jsme tady. Nikde jinde to prý ale není, že v holobytech není ani elektrická zásuvka,“ stěžuje si Baláž v temném sklepě se sekerou v ruce.
To ale není celá ulice Míru. Jsou tam také rodinné domy, firmy, sběrna surovin, ubytovna, obchod, hospoda. Karel Kuřítka má výčep u brány do areálu bývalé mostárny. Jezdí tam kamiony z Polska, Slovenska, Ruska. „Kamioňáci jsou naši hlavní hosté, také dělníci z válcoven i jiných firem. Romové
moc nechodí, je jich několik, kteří zajdou, když mají peníze. Kupují pití v obchodě a nosí si to domů. Jsem rád,“ říká Kuřítka.
Sociální pracovník Kumar Vishwanathan kritizuje, že lidem z Mírové ulice nikdo nepomáhá. „Není tam ani komunitní centrum,“ říká Vishwanathan. Poradkyně města pro menšiny Magdaléna Bílková tvrdí, že pracuje na tom, aby se to změnilo.

Autor: Petra Sasínová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video