Pomiňme Lanzarote a Fuerteventuru, kde eroze již změnila sopečný reliéf natolik, že zde žádnou pořádnou skálu nenajdeme. Menší ostrůvky El Hierro, La Gomera a La Palma přenechejme k objevování pěším turistům. Směřujme pozornost hlavně na horolezecky atraktivní ostrovy – Gran Canarii a Tenerife. Sluníčko a teploty kolem sympatické dvacítky ke dni na skále přímo vybízejí. Klima je pro lezení vhodné po celý rok. Prší-li v horách, lezeme na pobřeží. Je-li na jihu vedro k zalknutí, vydáme se za příjemnými teplotami na sever.
S místňáky na Gran Canarii
Příjezd pod skály mají podle průvodce usnadňovat čísla autobusových linek, včetně jmen zastávek, na kterých se má vystoupit. Bohužel, praxe trochu pokulhává. Coby turista máte sice blbuvzdorný návod, jak se ke skalám dostat, leč dokonalý plán končí u řidiče autobusu, který vámi požadovanou zastávku nezná… Rozhodně je lepší pronajmout si u některé z četných společností auto nebo si (při dlouhodobějším pobytu) najít španělské kamarády. Jednak vás někam můžou hodit a jednak znají terén zaručeně lépe než vy.
My si našli Pepeho, Janoca a Manuela. Pepe je blázen, co nezná nic jiného než lano, sedák, presky a mágo. Na překližce visí čtyřikrát do týdne a o víkendu razí do skal. Když neleze, mluví o lezení, a když o něm nemluví, tak na lezení aspoň intenzivně myslí.
Nepracuje, stejně jako dalších 30 procent nezaměstnaných Kanárků. Kdysi studoval práva, ale ve čtvrťáku ho to přestalo bavit, tak sekl se školou, je na podpoře a leze. Do práce se nežene. Proč taky, ve svých sedmadvaceti žije u rodičů, má starý mercedes a slušné dávky. Janoc je typický jižan – jak vzhledem, tak chováním. Domluvíte se s ním na šestou, a když v sedm přijdete nachystaní na místo určení (zcela naivně), teprve volá, že dorazí za půl hodiny. Pokud se v osm ukáže, pravděpodobně nebude mít na výlet ani sbaleno, ani koupené jídlo a vezme vás přespat k tetě maminky své sestřenice nebo tak něco.
Chaos je jeho druhé jméno. Manuel je typický macho. Navzdory svému nevelkému vzrůstu (asi metr šedesát) a počínajícím šedinám randí s o generaci mladší Larou, která ho oddaně následuje každý víkend do hor, jen aby ho mohla bezmezně obdivovat. Možná to nezní jako popis ideálních parťáků, ale s Janocem je sranda (když už teda přijde), na Manuela se hezky dívá a Pepe má aspoň vlastní káru. Díky nim jsme neztráceli čas chozením okolo horkého čediče, ale mohli se rovnou vrhnout na ty nejlákavější lezecké lahůdky.
Čedičová trojka
Co se týče sportovního lezení (tzn. prvolezec cvaká expresky do nýtů nastálo navrtaných do stěny), největší potenciál na Gran Canarii má Tamadaba, Fátaga a Sorrueda. Veškerý materiál je čedič, ale jelikož ho tady existuje asi 13 druhů, oblasti se od sebe dost liší. Jen jedno mají společné – jsou parádně odjištěné.
Tamadaba leží ve výšce okolo tisíce metrů, což s sebou přináší i mírnou nevyzpytatelnost počasí. Občas tu prší, skála studí, v údolí se válí mléčně bílá mlha a lišejníky na skalách se mění v nacucanou houbu. Kompenzací za nejistotu počasí je ale množství sektorů a výhledy na hrdý obrys Tenerife na horizontu. Dostat se sem po klikatých silničkách je záběr na čas i žaludek, a tak je lepší zůstat přes noc, na grilech si k večeři připravit čerstvou lubinu (mořského okouna), vychutnat kýčovitý západ slunce a zalehnout do nedaleké jeskyně. Na přespání přímo u grilů je nutné buď vyřídit u místního cabilda (vlády) povolení anebo ráno při budíčku správcem parku nahodit překvapený výraz, že jste o nutnosti úředního razítka (ani napotřetí) nevěděli.
Při troše štěstí si odsud odvezete suvenýr v podobě umrtveného kolena jako já. Z respektu a nedostatku zkušeností málokdy lezu na prvním. Většinou mi cestu vytáhne někdo zdatnější a já si šplhám vzhůru pěkně jištěná na jojo. Ale strach je třeba trénovat, a tak mě kluci ženou do vytažení lehounké pětečky, která se postupem času ovšem změní v mých očích minimálně v osmičku. S rozklepanými koleny nastoupím a lezu pomalu nahoru, chyt po chytu, stup za stupem.
Za chvíli už vyhlížím slaňák. Nikde ale není. Navíc se mi stěnka mírně naklonila, samozřejmě v můj neprospěch. Všude jsou lišejníky, ruce kloužou a sil rychle ubývá. „Kam teď?“ řvu na kluky dolů. „Lez vejš, někde to být musí!“ dostane se mi odpovědi, nikoli rady. Tři metry nad poslední expreskou se k bezmoci přidává vztek. Dolů to nejde, třesu se jak Elvis a kruh nikde.
O pár upocených centimetrů výš mi ruce vypovídají službu a já se poprvé v životě proletím na laně. Nic moc náraz, ale i tak to stačilo na zvrtnutý kotník a rozsekaná kolena. To jedno doteď skoro necítím. Můj vyděšený výkřik projel tamadabským tichem jako břitva. I ti dva koumáci dole se přestali hihňat, když viděli, jak to dopadlo. Zpropadený slaňák byl za rohem. Jestli tam někdo polezete, bacha na ni, na pětku – je zákeřná!
Slzy na Fátaze
Sorrueda a Fátaga leží v jižní části ostrova, takže je zde pořád hezky teplo, v létě až moc. Fátaga je asi dvě stě metrů široký pás plný poměrně dlouhých cest (do 25 m). Bílé fleky od mága vynikají na červenohnědém bazaltu jako hvězdy na temném nočním nebi. Skála je členitá, s hodně stupy, poličkami či madly velkými jako klokaní kapsa. Pokročilí fajnšmekři se můžou plazit třeba v ultrahladkém koutku Maldito diedro. Každý si najde svoje. Jen se skalky občas trochu drolí.
V prosinci loňského roku se tu s jedním Madriďanem kus skály ulomil a tragédie byla na světě. I tady je luxusní spaní – plošince pod převisem s výhledem na palmy chybí jen koupelna. Ve vedlejším barrancu, v Sorruedě, je kromě spousty bambusu a palem i pramen vody.
Na Fátagu nedám dopustit. Doteď si pamatuju ten svíravý pocit, když jsem pár dní před návratem z Kanárů seděla na okraji barranca a se slzami v očích se loučila s touhle horolezeckou nádherou.
Když vane calima
Sportovní i klasické lezení se dá praktikovat na Roque Nublo – sedmdesátimetrovém monolitu ve výšce 1700 m n. m. Lezecký bonbonek stojící na horském plató uprostřed obří kaldery je symbolem celého ostrova. Hora dělá reklamu svému jménu – často je zde zataženo, sychravo a chladno. Nejlehčí cesta (La Alemana) je za 6b+. Co se týče kvality skály, jsou na ostrově hezčí a lepší místa, ale dechberoucí výhled z vrcholku je nepřekonatelný. Navíc při slaňování vás kvanta svačících turistů pravděpodobně odmění potleskem nebo aspoň obdivnými pohledy.
Fandové klasického lezení (prvolezec si jisticí body vytváří sám zakládáním friendů a vklíněnců) si přijdou na své v Ayacatě. Na nadšence tu čeká několik sektorů, jejichž cesty mají 130–150 m. Spáry, kouty, sem tam plotna. Průvodce na ně (zatím) neexistuje, ale vše je popsáno v knížce takticky uložené v ayacatském baru Casa Meló. Občas natrefíte na cestu s vymlácenými nýty, což je pravděpodobně dílo šíleného Juana Carlose Arochi, který z nějakého bludného přesvědčení o návratu ke kořenům ničí již zajištěné cesty.
Při jedné z našich návštěv nám podmínky navíc ztížila calima – vítr, jenž přináší od Afriky písek a horký vzduch. Klimatizovaný autobus nás vyplivl do padesátistupňového vedra. Ve stínu mandloně čekáme na únosnější teplotu. Ta přichází asi v pět odpoledne. „Mám si brát čelovku?“ ptám se spolulezce. Odpověď snad nemůže být sebejistější: „Neblázni, nebude potřeba.“ Byla. Kvůli pozdnímu nástupu sotva stíháme na náhorním plató poslední sluneční paprsky. Slaňujeme za tmy, na uzly svítíme bleskem od foťáku. Klasici.
Brzký nástup horolezcova smrt, a tak i druhý den nastupujeme do stěny kolem poledního. Třídélka Pared de los fantasmas je psaná za pět plus, ale minimálně nástup je rozhodně těžší. Zkušeně jsme si počkali na největší výheň a zjišťujeme, že stěna je na západ orientovaná míň, než jsme mysleli. Co z toho plyne? Vedro jako v pekle. Guma lezeček se taví, železo pálí, pot teče. Chacho, que calufa! Jako na pánvi s rozpáleným olejem. Těžko říct, jestli je lepší dusit se ve vlastní šťávě při lezení, nebo se pomalu restovat při jištění na štandu. Nahoru se dostáváme vyprahlí jako velbloud po dvouměsíčním treku pouští. Na zvednutí krýglu s místním studeným pivem Tropical ve stylově zaplivaném baru v Ayacatě se ale vždycky síla najde. To je pak ta nejlepší odměna.
Kromě zmíněných větších oblastí jsou na Gran Canarii i menší sektory – lišty a římsy v Ayagaures, kluzké stěny v Barranco de Moya, dost špinavá Quintanilla, útesy v Costa Alaya a jiné.
Pod tenerifskou sopkou
Druhou lezeckou perlou mezi sedmi ostrovy je Tenerife. Oblastí je tu nepočítaně, jsou rozlehlé a pestré jako legíny lezců z 80. let. Jedna oblast však ční vysoko nad ostatními – Canadas v národním parku El Teide. Přítomnost majestátního vulkánu měřícího bezmála 4000 m dodává místu zvláštní atmosféru.
Lezete pod ikonou celého ostrova. Pod třetí nejvyšší sopkou na světě. Z každého místa ve stěně je periferně vidět ladnou křivku nejvyššího vrcholu Španělska. Vypadá jako krásná nahá ležící žena. Nádhera. Materiál je pevný, drsný a krásně barevný. Skoro jako někde na písku. Odstíny žluté, okrové a oranžové se v podvečerním slunci barví doruda. Hoří skály, hoří srdce. Na Pico del Teide jezdí jedna lanovka za druhou, turisti si podávají dveře, ale tady je ticho a klid. Úplně jiný svět.
Lano, maglajz, krvavé prsty a modré nebe. Na noc poskytne úkryt malá jeskyně nebo nedaleký kemp Chio. I kdyby tady člověk nic nevylezl, musí být spokojený.
PRŮVODCE SKÁLOLEZCE
- Pro Gran Canarii je v hlavním městě k dostání Guía de escalada deportiva. Za 20 eur se vám na 140 stranách představí 15 oblastí, 50 sektorů a více než 750 cest. Z křídového papíru se na vás smějí horolezci, horolezkyně a horolezčata zápolící s cestami všech obtížností.
- Tenerife je precizně zmapováno a popsáno v průvodci Tenerife – Escalada deportiva. Cena 20 eur, 156 stran, přes 900 cest v sektorech Arico, Tabares, Guaria, Vistamar a mnoha dalších.
SLOVNÍK LEZCE
Přijde-li lezec do větší lezecké oblasti, vybere si nejdříve sektor a v něm pak cestu o určité obtížnosti, na kterou se cítí (5, 6, 7 atd. – čísluje se od nejlehčí po složitější, stupnic je několik. Zjednodušeně lze říci, že výkonnostní „top“ je číslo 9–11). Obleče si sedák (sedací úvazek), obuje lezečky (speciální těsné boty) a naváže se na lano. Jeho spolulezec ho začne jistit.
Prvolezec (leze jako první a je jištěn kamarádem zdola) musí cestu nejprve vytáhnout tím, že po stupech a chytech (větší či menší plošky na stání a držení) postupuje vzhůru. Proti pádu se chrání tím, že si s sebou nese expresky (dvě karabiny spojené placatou smyčkou – do jednoho konce se vkládá lano, druhá karabina se připíná do postupového jištění na skále) a cvaká je do nýtů, kruhů či skob pevně navrtaných do skály. Potí-li se lezci ruce, namáguje (použije mágo, maglajz = sypké magnezium, které má v pytlíku připnutém k sedáku). Veškeré síly směruje lezec k tomu, aby dolezl ke slaňáku (nejvrchnější bod cesty, nejčastěji se železným kruhem nebo erární karabinou, kam se zahákne lano, aby prvolezec mohl slanit dolů).
V momentě, kdy je prvolezec na zemi, odváže se z lana a přes osmu, kyblík nebo grigri (jisticí pomůcky) zajistí druholezce. Ten má úlohu zjednodušenou tím, že už cestu nemusí tahat (lano od něj směřuje nahoru, ne dolů a při pádu se tolik neproletí), ale leze tzv. na jojo. Delší cesta, která se leze postupně na více částí, se nazývá . Lezci se potom mění na štandu (místo ve stěně, kam doleze prvolezec, odtamtud shora jistí druholezce a dál pokračuje až po jeho dolezu). Lezec trénuje zpravidla na umělé stěně (= překližka).
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
