Splnil si sen. Stal se Kludským
Jirkov / Nárok na rodové jméno slavné cirkusové dynastie si Václav Medvedík z Jirkova činil už v mládí. To prožil v maringotce s Alžbětou a Karlem Kludských, kterým komunisté sebrali jirkovskou vilu. Světoznámý principál Karel Kludský mu šel i za kmotra.
Teď, ve svých sedmapadesáti letech, se Medvedík může podepisovat jako on. „Vždycky jsem se tak chtěl jmenovat. Čekal jsem na to celý život,“ říká už jako Václav Kludský.
Nechat se přejmenovat na někoho slavného přitom není nemožné. Musí ale jít o příjmení běžné. „Zjistili jsme, že Kludských je hodně,“ vysvětlila jirkovská matrikářka Jitka Formánková. Zádrhel může nastat, když k přejmenování nemá žadatel vážný důvod. Musí úředníky přesvědčit, proč se tak chce jmenovat. Medvedík tvrdí, že k tomu získal souhlas potomků Kludských, kartářky Dagmar a cirkusáka Bohumila. „Proto jsme mu příjmení povolili,“ uvedla Formánková. „Jednou se chtěl někdo jmenovat Ferrari. Zjistili jsme, že to není ochranná značka a příjmení jsme udělili,“ vzpomíná Formánková. Ve sporných případech se matrika radí se znalkyní oboru jazykovědy.
Václav Medvedík, nyní Kludský, je také na svůj křestní list náležitě hrdý. „Byl jsem jako jejich nevlastní syn,“ tvrdí Medvedík, který dětství a rané mládí prožil ve Starých Vinařicích s vysloužilým ředitelem cirkusu Karlem a jeho chodí Alžbětou.
O Kludských mluví rád
O světoznámé cirkusové rodině vypráví často a rád. Znal každý centimetr stařičké direktorské maringotky, bolesti manželů Kludských i trochu radostí, co jim na stáří zbyla.
„Minulý režim jim přidělil plesnivý starý barák ve Starých Vinařicích. Nechtěli tam žít. Ale co měli dělat, když jim jejich vilu sebrali. Nechali si maringotku a vzpomínky na dobu, kdy měli na zahradě ohromný zvěřinec,“ líčí Václav rameny. „Karel miloval své slony. Když o ně přišel, alespoň o nich mluvil. Od rána do večera,“ vzpomíná kmotřenec Kludských.
Zbyly věci a vzpomínky
Byt Václava Kludského zdobí spousta předmětů, které mu po cirkusové dynastii zbyly jako vzpomínka na dávné časy.
Na policích, v šuplících i ve vitrínách leží množství fotografií, mosazná šperkovnice, náboženské obrazy a sošky, k nimž se Kludští modlili, staré bankovky a mince z dalekých cest, původní razíko Union Syndicale Kludsky Charles a ještě pár drobností. K památce patří i cirkusové historky o principálem milovaných chobotnatcích, například ta o živé pyramidě ze čtyřiadvaceti slonů, která byla vrcholem Kludského krotitelské kariéry.
Chtěl být jejich synem
Když Karel Kludský zemřel, pomáhal prý ještě nedospělý Václav vdově po principálovi se dřívím a na zahradě. „Už tenkrát jsem chtěl být jako její adoptivní syn. Paní Alžběta to také tak cítila. Ale to víte, to se mamince moc nelíbilo. Paní Kludské jsem slíbil, že se budu starat o hrob a do smrti ji neopustím,“ líčí Václav. O rodinnou hrobku Kludských pečuje dodnes.
Vzpomíná i na dobu, kdy už byl Karel v nemocnici a bylo to s ním špatné. „Také chtěl, abych s nimi zůstával. Říkal: Kluku, když budeš hodný, povím ti všechny svoje příběhy. Ale ne, že budeš krást,“ směje se kmotřenec. „Karel vyprávěl o vile, jak mu ji sebrali, a o svých slonech. Stýskalo se mu, vždycky u toho brečel. Bylo mi ho líto, takový konec si nezasloužil,“ míní Václav Kludský.
Přejmenování bylo drahé
Jednou Alžběta Kludská Václavovi řekla: „Zůstali jsme sami. Musíme to zvládnout“. Václavovi už bylo devatenáct let. Vyučil se seřizovačem textilních strojů. „Šel jsem k ní bydlet. Paní říkala, že na mě maringotku napíše, ale musím si vzít její příjmení,“ tvrdí Václav. Ta možnost podle něj v sedmdesátých letech byla, ale rozhodně ne zadarmo. „Stálo to tehdy kolem čtyřiceti tisíc korun. Takové peníze jsem neměl,“ vysvětluje.
S milovanými až za hrob
Paní Alžběta podle Václava vždycky říkala, že ji kromě cirkusu a současného žití čeká ještě třetí svět. „Jako chlapec jsem myslel, že tím míní Austrálii. Teď už vím, že je to život po životě. Do jejich hrobky na jirkovském hřbitově si půjdu také jednou lehnout. Pojedu na onen svět s nimi, s Karlem a Alžbětou,“ utírá si slzy Václav.
