Spojené nádoby
Přestože moje práce se většinou podle víkendů či svátků neřídí, vždycky se na ně těším. Dlouho jsem přemýšlel, proč mám vlastně víkendy rád. A nedávno jsem na to přišel. Je to tím klidem. Žádný shon v ulicích, malý provoz. Všude klid. Asi to zná každý, kdo bydlí v centru nějakého většího města. Občas bych si přál, aby byl podobný klid v okolí pořád. Co vlastně vede lidi k tomu, jezdit po městě autem? Copak není všechno kousek, copak nemohou jezdit trolejbusem, autobusem nebo na kole? Proč se radši nervují v kolonách a platí drahé peníze za parkování?
Právě možnosti parkování jsou jednou z hlavních věcí, které ovlivňují provoz v každém větším městě. A především vytvářejí prostředí a atmosféru v ulicích. V českých městech se bohužel máme ještě hodně co učit. Je to vesměs všude stejné. Špatně označená parkovací stání, nepřehledné značení. Řidič mnohdy neví, jestli si má jít koupit parkovací lístek, nebo jestli potřebuje nějakou parkovací kartu či něco jiného.
A pokud nemá kapsu plnou drobných, stejně mu nezbývá než riskovat, že svůj vůz najde s botičkou či lístkem za stěračem. Například v Německu jsou v tomhle mnohem dál. Každý úřad, obchod, restaurace nebo třeba lékařská ordinace má parkoviště pro své zákazníky. Často vkusně ukryté v podzemí nebo ve dvoře. O tom si u nás zatím můžeme nechat jen zdát.
Ale jsou tu i levnější, a přesto elegantní řešení. Velká parkoviště u výpadovek na krajích měst a fungující veřejná doprava jsou jedním z nich. Jsou to spojené nádoby, protože represe v podobě zdražování nebo postihů při nezaplacení parkovného tady mnoho nevyřeší. Řidič prostě musí mít pocit, že bez auta se ve městě bude mít líp.
