Sportovci soutěžili i ve sběru šrotu | E15.cz

Sportovci soutěžili i ve sběru šrotu

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Na konci osmdesátých let se sportu v Táboře dařilo. Shodují se na tom pamětníci, kteří vedli v Táboře tréninková střediska mládeže.

Práce šéftrenérů se neobešla bez stohů administrativy a plnění někdy i nesmyslných nařízení. Jinak jim ale nechybělo ani vybavení ani talentované děti se zájmem o sport, kterých byl na rozdíl ode dneška dostatek.
Kdo se dostal do sportovních tříd nebo střediska, musel mít talent a konkurence byla velká. „Dneska je problém děti do střediska dostat. Je totiž spousta méně náročných sportů, kterým se mohou věnovat. Nemá ani cenu zmiňovat počítače, které nám také ubírají mladé sportovce,“ říká Zdeněk Krátký, sekretář Českého svazu tělesné výchovy.
Že byl sport na konci osmdesátých let dobře organizovaný, potvrzuje i Jiří Vojtěch. Ten vedl cyklistické středisko mládeže. „Systém sportu byl propracovaný. Celý kraj byl do něj perfektně zapojený, včetně rodičů. Na krajských závodech se třeba v kategorii dorostenců sešlo i sto závodníků. Měl jsem pro ně možnost sehnat silniční, cyklokrosové i dráhové kolo a jezdili jsme několikrát za rok na soustředění,“ připomíná některé výhody Vojtěch.
Kromě středisek byl v Táboře i fotbalový a hokejový armádní klub VTJ. Do nich nastupovali sportovci, kteří místo klasické základní služby mohli dál trénovat a soutěžit. Fotbalový VTJ Tábor vedl do roku 1988 Jaroslav Kozačka.
Druhý, ale už civilní tým VS Tábor hrál třetí ligu. „Kluci byli většinou zámečníci nebo elektrikáři. Strojní závod jim ale umožnil i dvojfázové tréninky,“ vzpomíná bývalý hráč, trenér i předseda klubu Karel Ilčík.

Útěk do sportu

I když trenéři a sportovci měli možnost uniknout před režimem do vlastního světa, nevyhnuli se nesmyslným vyhláškám. „V Praze měli na starosti politickovýchovnou činnost. Například vymysleli, že na okresech rozdají tituly vzorný oddíl, ale za věci, které se sportem nemají nic společného, jako třeba za sbírání šrotu nebo darování krve. Měl jsem v Táboře sport na starosti jako referent, takže i tyhle věci jsem musel nějak řešit. Něco jsme si vždycky vymysleli a přes kraj co nejrychleji poslali tyhle lži do Prahy. Tam pracovali s takovými údaji z celé republiky a vydali o tom knihu. V té si potom člověk našel, kolik nasbíral třeba papíru. To bylo opravdu absurdní,“ říká s úsměvem Zdeněk Krátký.
Útěk do sportu byl i šancí, jak se zbavit nepříjemností. „Tehdejší vláda nutila lidi, aby chodili po schůzích, SSM nebo vstupovali do KSČ. Mohli se vymluvit, že třeba trénují děti. Udělali si kolem sebe obranný krunýř. I takhle se pro sport získávali funkcionáři,“ uzavírá Krátký.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.