Přes dvě stovky expertů z různých oblastí přijelo na konci května do Zlína na mezinárodní konferenci s jediným tématem: Baťa a Zlín. Nad větami, které zazněly z úst několika odborníků, kroutil zlínský historik Zdeněk Pokluda hlavou. „Udivil mě třeba názor, že náměstí Práce má své nezvyklé řešení proto, aby Baťa z továrny viděl, kdo po náměstí chodí. To je úplný nesmysl,“ říká Pokluda.
Proč je tedy podle vás náměstí Práce takové, jaké je?
Náměstí nevznikalo podle přesných plánů, šlo o organické řazení budov, které byly potřebné pro obsluhu lidí z továrny. Když se stavělo Velké kino, muselo se kvůli tomu zbourat několik domů, které stály teprve krátce. To ukazuje, že nešlo o důsledné plánování.
Typickým příkladem takové legendy je výtah v budově 21. Šéf měl podle ní jezdit mezi patry a neúprosně kontrolovat zaměstnance. Ale když měl mít výtah tuto roli, proč jsou zvenčí světelné číslice, aby všichni věděli, ve kterém patře šéf zrovna je? Hlavním účelem výtahu bylo usnadnit pohyb mezi poschodími, nebylo to vůbec zamýšleno jako kontrolní mechanismus. Ta pojízdná kancelář navíc nikdy nesloužila svému účelu. Jan Baťa odjel do emigrace a další ředitelé neprojevili snahu tuto kuriozitu využívat. Ale mýtus se ujal a každý, kdo přijíždí do Zlína, chce jako první vidět výtah.
Konference oživila i otázku, zda Baťa nebyl trochu despota. Jaký je váš názor?
Tato kritika se poprvé objevila v polovině dvacátých let. Tehdejší levice, ať to řekla nahlas nebo ne, intuitivně vycítila, že Baťa je jejím největším nepřítelem. On uskutečňoval jejich program, aby se pracující měli dobře. A tím jim vlastně vypálil rybník. To, co oni hlásali jen v teorii, Baťa ve Zlíně během dvacátých let uskutečnil. A vzal tím argument všem, kteří chtěli agitovat pro Sovětský svaz a komunistické ideály.
Podmínky, které vládly ve firmě, byly ale skutečně náročné.
Jistě, kritici poukazovali i na konkrétní věci. Na to, že u Baťů je tvrdý režim, že lidé jsou tam málo šťastní. Dodnes se to dochovalo v knihách. Kdo si je přečte, může jim věřit a ty argumenty opakovat. Podle mě byl Baťův systém zavedený roku 1924 motivačně dokonalý. Pracovník na dílně, kde pracovaly desítky lidí, prostě nemohl nepracovat dobře. Kdyby nepracoval dobře, poškodí všechny své kolegy. Celá dílna odpovídala za množství a kvalitu výroby, a každý jednotlivec proto sám kontroloval svoji práci a její kvalitu. Každý se snažil spolu s dílnou dosáhnout dobrého výsledku, a tím i dobrého platu.
Takže byl každý závislý na spolupracovnících.
Je jasné, že pro každého nebylo snadné se přizpůsobit. Spousta lidí si musela zvykat a někteří odešli. Zejména v době krize, kdy byl každý rád, že má práci, si to ale lidé pořádně rozmysleli. U Baťů si mohli pracovníky vybírat, protože byla nezaměstnanost. Do Zlína proto přicházeli nadprůměrně schopní lidé. A ti neměli velký problém přijmout prostředí, které bylo vysoce soutěžní.
Mladí lidé, kteří přicházeli ve čtrnácti letech do Baťovy školy práce, také museli dodržovat přísný režim?
Ano, na internátech byl tvrdý režim. Chlapci a dívky byli důsledně kontrolováni, museli každé ráno dělat rozcvičku, museli chodit upraveni, prostě dodržovali přísný řád. Pamětníci, kteří Baťovou školou práce prošli, ale na toto období nezatrpkli, naopak na něj vzpomínají rádi. Při učení si nastřádali slušné peníze, měli ve Zlíně obrovské možnosti sportovního i společenského vyžití, po skončení školy měli jisté místo u Baťů a otevíraly se jim další příležitosti.
Mohou být Zlíňané na Baťovu rodinu hrdí? Pište na e-mail redakcezlin@mf.cz.
