U vjezdu do Zarožje, jehož skromné domky jsou roztroušeny v lesnatých kopcích na západě Srbska, varuje návštěvníky velký panel, že vstupují na území „prvního srbského upíra“ Savy Savanoviče. Na neumělém portrétu je vidět muže v tradičním šatu, v jehož úsměvu se lesknou přečnívající špičáky a na jehož bradě utkvělo několik kapek krve.
Tento panel tu byl umístěn v roce 2010 zásluhou Miodraga Jovetiče, majitele místní benzinové pumpy a bistra, jenž se už roky snaží propagovat Savu, hlavní a snad i jediný poklad obce, v naději, že přivábí turisty, kteří tak přispějí k utopickému ekonomickému oživení.
U obrody této legendy pocházející ze středověku bylo loni v zimě zřícení střechy Savova mlýna stojícího v údolí úzkého toku řeky Rogačicy. Tak zůstal upír bez útočiště a to jej přivedlo k zuřivosti. Informoval o tom nejprve místní a později i mezinárodní tisk a zpráva se rozšířila také na internetu.
Česneková panika
Média s odvoláním na Jovetiče dokonce informovala o obecním nařízení, v němž se občané vyzývali, aby ve svých domech rozvěsili česnek a vybavili se dřevěným křížem, aby se tak před rozlíceným upírem chránili.
Jovetić, bývalý obecní činitel, to ovšem s úsměvem popírá. „Ale kdepak, nebylo vydáno žádné nařízení, připomněl jsem jen starobylý zvyk. Lidé jsou tu zbožní, každý má doma dřevěný kříž,“ říká.
„Nikdy jsme nevydali nařízení vyzývající lidi, aby si kupovali ke své ochraně česnek,“ potvrzuje jeho přítel z dětství a obecní radní Milun Prokić. Podle Jovetiče zřejmě upíra rozzlobilo zpoždění v rekonstrukci jeho příbytku. „Měli jsme mlýn už dávno opravit. Ukázalo se, že je lepší nepokoušet osud. Sava skutečně existoval, žil v Zarozže a tady se také stal upírem,“ uvádí. Podle legendy se Sava, který prý měřil více než dva metry a bydlel ve svém mlýně sám, stal upírem po smrti, ale kdy to bylo, to už nikdo neví. Od té doby každý, kdo se v jeho mlýně zdržel na noc, zemřel.
Historka pro desetitisíce turistů
„Legendy je třeba udržovat při životě, a pokud je to nezbytné, také je trochu opentlit, aby bylo dosaženo žádoucího cíle,“ usmívá se Slobodan Jagodić a vytahuje z kapsy kalhot několik stroužků česneku. „Ptá se dnes snad někdo, zda se Panna Marie v roce 1980 skutečně zjevila v Medugorje?“ říká. Tuto vesnici v sousední Bosně od té doby navštíví ročně desetitisíce turistů, ačkoli Vatikán tento údajný zázrak nikdy nepotvrdil.
Bez internetu by se obyvatelé Zarožje nikdy ani nedozvěděli, jak je jejich obec náhle slavná. Když se dozvědí, že v kraji už není k dostání žádný česnek, mohou se smíchy potrhat.
„Je to k smíchu! U nás si každý pěstuje vlastní česnek. Od nepaměti jej skladujeme tak, že ho věšíme na provaz pod střechu,“ prohlašuje Nikola Jovanović. „Víme, že tohle všechno má sloužit k rozvoji turistického ruchu. Bude jen dobře, když se to podaří, ale my samozřejmě před upírem žádný strach nemáme,“ říká jeho žena Jelena. Oba žijí se dvěma syny jen několik set metrů od strašidelného mlýna.
Balkánské legendy
Srbský úřad pro turistiku reaguje vyhýbavě. Soudí, že by se propagace lokalit neměla zakládat na takových mýtech. Na Balkáně jsou pověsti o zlých přízracích běžné. Téměř každá země má svého upíra čili vampýra, vysvětluje Američan James Lyon, který má doktorát z historie balkánských zemí a je autorem knihy o upírech. Rumunsko je vlastí Vlada řečeného Napichovač, který inspiroval Brama Stokera k jeho slavnému Draculovi. Chorvatsko má svého strašlivého Jure Granda, který terorizoval Istrii.
„Mnoho vesničanů tomu věří,“ zdůrazňuje Lyon. Balkánský vampýr se však vůbec nepodobá Edwardu Cullenovi ze ságy Stmívání Stephenie Meyerové, která uchvátila miliony čtenářů ve světě a inspirovala Hollywood. „Upíři ve slovanské kultuře nejsou žádní kamarádíčci. Když vás upír kousne, nestáváte se rovněž upírem, ale umíráte,“ zdůrazňuje.
