Každý emigrant má mít doma zlatou bustu Brežněva, říká úspěšný nakladatel Otakar Božejovský
- Životní příběh českého emigranta Otakara Božejovského von Rawennoff je kronikou dvacátého století ve střední Evropě.
- Božejovský ve Švýcarsu založil průkopnické knižní nakladatelsví, na dětskou knihu se začalo soustředit jako takřka první v Evropě.
- Sbírku stovek ilustrací do dětských knih uchovává Palác ilustrace v Českém Krumlově.
Když se před časem otevřel v Českém Krumlově Palác ilustrace, tedy galerie věnovaná dětské knižní ilustraci, zdaleka nešlo jen o lokální událost. Sbírka stovek kreseb, která procestovala svět a má hodnotu několika desítek milionů korun, přišla do města, potažmo do Česka ze soukromých rukou Otakara Božejovského von Rawennoff. Českého emigranta, spoluzakladatele jednoho ze světově nejúspěšnějších dětských nakladatelství a dodnes nesmiřitelného antikomunisty, jehož životní příběh je zároveň kronikou moderních dějin střední Evropy.
Sbírka sama o sobě je unikátem. Ohromila španělského krále, japonskou císařovnu nebo Andyho Warhola, když byla v roce 1983 vystavena v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. V letech 1999–2001 zavítala do Japonska na oficiální pozvání císařovny a během roku a půl prošla třinácti nejvýznamnějšími tamními muzei. Obdivovali ji i návštěvníci Centre Pompidou v Paříži.
A právě za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí převzal Otakar Božejovský cenu Gratias agit z rukou ministra zahraničí Jana Lipavského. Vlastně je docela úspěch, že Otakar Božejovský cenu převzal. Tuší to každý, kdo ho jen trochu zná. Jednou už podobné ocenění dostal od Bernadette Chiracové, manželky někdejšího francouzského prezidenta. Jenže na dveře jeho malého pařížského bytu poté zazvonili v osm hodin ráno policisté, aby si cenu vzali zpátky. Prý je určena jen pro Francouze a došlo k omylu.
Další podobnou cenu pak dostal před lety ve Varšavě z rukou polského ministra kultury, když se ale Božejovský dozvěděl o ministrově komunistické minulosti, hodil ji před ním do kanálu.
Muž vzdoru nepochyboval, že ve světě dokáž uspět
Tady se dostáváme k naturelu Otakara Božejovského. Jeho povaha jej aktivně a opakovaně zavádí do exponovaných situací. Když proti vám tenhle mohutný muž sedí a snaží se shrnout to nejpodstatnější ze svého života, neubráníte se dojmu, že jde o archetyp tvrdohlavého bojovníka, antikomunisty, šlechtice i bohéma. Jako by se v jednom těle spojil Karel Schwarzenberg třeba s Pavlem Landovským – oba koneckonců Božejovský dobře znal.
O tom, že bude mít v životě úspěch, prý nikdy nepochyboval. Ani v době, kdy přespával v emigraci po parcích nebo dřel v barech. „Můj strýc skončil jako černý pasažér na parníku, vyhodili ho v Brazílii a za dva roky byl bohatý. Můj otec měl velkou firmu, děda byl největší pojišťovák v Československu. Celou dobu jsem si věřil. Říkal jsem si: Když to dokázali mí předkové, přece nemůžu bejt úplně blbej,“ říká s úsměvem.
Jeho cesta za hranice začala v roce 1968. „Víte, mně komunisti pozabíjeli půlku rodiny. Můj otec chtěl, abych utekl. Když pak přišel k moci Dubček, říkal: Využij toho, teď se komunisti hádají, tady bude pěknej bordel. To ještě netušil, že přijdou Rusáci,“ odkazuje na vpád vojsk Varšavské smlouvy.
Když tanky projížděly pražskou Vinohradskou ulicí, kde bydlel, bylo mu jasné, že se nebude jen dívat. Běžel k budově rozhlasu, sehnal partu lidí, stočili benzin ze služebních aut a sebrali přenosový vůz, aby mohli zajistit svobodné vysílání. Tahle historka sice neměla dlouhého trvání, následky ale měly být pro Otakara Božejovského celoživotní. „Nejhorší na tom bylo, že nás honili českoslovenští estébáci. Přitom sami byli de facto také okupovaní. Vlastizrádci se najdou vždycky, i dneska. Jsou vždycky připravení,“ připomíná.
Bylo tedy jasné, že nastal ten nejlepší čas vyplnit otcovo přání a ze země odejít, byť to pro Otakara Božejovského zároveň znamenalo dát sbohem milované matce.
Začínal u dřezu a jako muzikant po barech
S kamarádem tedy přešel do Rakouska, pak si vzali stop na nejbližší policejní stanici a jejich prvním domovem se stal utečenecký tábor. „Bylo tam narváno, plné Čechoslováků. Záchody byly velké jako tenisové hřiště. Spalo se na zemi na matracích a bylo nás tolik, že když se chtěl jeden otočit, tak museli všichni,“ vzpomíná.
Brzy však zamířil na švýcarské velvyslanectví. „Přece jen byla to neutrální země a my jsme se báli, že se Rusáci nezastaví a půjdou dál,“ přibližuje. Jeho snem bylo jít ze Švýcarska do USA, ale natrvalo tam nikdy neodešel. „Ocitl jsem se opět v utečeneckém táboře, ale už tam nebylo tolik lidí. Švýcaři se o nás starali skvěle. Je tam velká tradice dobrovolnictví, chodili tam místní a se vším nám pomáhali,“ říká Božejovský.
Učarovala mu Ženeva, ale protože nemluvil francouzsky, hledal v zemi jiné místo. Obvykle jezdil stopem. „Neměl jsem co ztratit. Měl jsem džíny, košili a bundu. Spal jsem v parku na lavičce a ráno sháněl práci,“ vzpomíná na listopad roku 1968 v Lucernu. Protože každý správný milionář začal naplňovat svůj sen u nádobí, i on se nejdříve postavil ke dřezu v restauraci. Když měl po obědech volno, šel umývat vlaky. „Nikdo na světě nevyčistil tolik popelníků jako já,“ říká.
Večery trávil muzicírováním po barech, aby ráno zase stál u dřezu. „V lepších barech se scházeli bohatí realitní magnáti a posílali mi koňaky a whisky. Já si ale nechal nalít od obsluhy do skleničky čaj a peníze utržené za domnělé panáky jsem si pak vzal,“ vypráví. Bavil se ale třeba také tím, že švýcarské boháče učil zpívat ruské častušky. „Znělo to jako takoví druzí Alexandrovci,“ směje se.
Nastupte na vlak, přikázali mu tajní
Lucern byl pro rodilého Pražáka nudným maloměstem. Chtěl pryč, do Curychu, největšího německy mluvícího města v zemi. Jenže brzy za ním přišla do práce k nádobí policie a řekla mu, že musí odjet do Bernu. Sdělila mu i konkrétní čas a vlak. „Když jsem vystoupil, přišli ke mně hned dva chlapi. Měl jsem strach, kdo to je. Pak se mě ptali, jak se jmenovala moje matka za svobodna, babička, bratr a tak, aby si mě ověřili. No a pak mi rovnou dali politický azyl. Věděli o mně úplně všechno, takhle tam funguje tajná služba,“ popisuje.
Z uprchlíka, který myl vlaky, se rázem stal azylant s utečeneckým pasem, jenž mohl začít žít lepší život. Dráhu k tomu stát se bohatým mužem začal v roce 1973 v Curychu s parťákem, ilustrátorem Štěpánem Zavřelem. Tehdy se začal rodit Bohem Press, který časem získal celkem 42 ocenění z mezinárodních festivalů knižní ilustrace, z toho deset cen z veletrhu dětských knih v italské Bologni, což je rekord, jejž se dosud žádnému jinému nakladatelství nepodařilo překonat.
Nebylo to však hned. „V Curychu jsem byl osm let barmanem. Dokonce mě místní noviny na základě nějaké ankety zvolily druhým nejoblíbenějším barmanem ve městě. Na lyžích v Davosu jsem si ale vyvrtl koleno a dva měsíce nemohl pracovat. Můj byt měl tehdy asi dvanáct metrů, byla tam jen skříň, postel a umyvadlo. Kdybych tam ležel dva měsíce, zblázním se. Vzpomněl jsem si ale na Štěpána Zavřela, kterého jsem znal přes společné známé. Měl byt ve Veroně a zavolal jsem mu, jestli můžu být u něj. A on souhlasil,“ vzpomíná Otakar Božejovský.
Že se na tom nedá vydělat? Uvidíš! A zatímco Štěpán Zavřel v ateliéru maloval, Otakar Božejovský se mu staral o byt a plánoval, čím se bude živit. Lákalo ho být obchodníkem se starým uměním, četl o tom stohy knih. Štěpán Zavřel však přišel s nápadem na dětské knižní nakladatelství. Zavřel byl absolvent akademií v Římě a Mnichově, pracoval pro studio Richarda Williamse, klíčovou postavu evropské animace v sedmdesátých letech 20. století, jež v Londýně vedla vlastní studio 13 Soho Square. „Vůbec jsem tomu nerozuměl a dělat jsem to nechtěl. Nepustil bych se do toho nebýt jeho věty, která mě namíchla. Byť se mu ten nápad líbil, zalitoval, že se na tom nedají vydělat peníze. A to já zase peníze vydělat umím. Chtěl jsem dokázat, že to jde,“ vzpomíná na osudové rozhodnutí Otakar Božejovský.
Aby tituly Bohem Press vyšly v milionových nákladech a byly přeloženy do více než šedesáti jazyků, musely být něčím výjimečné. Bylo to jednak originálními netuctovými a vlastně „nedětskými“ ilustracemi, jednak příběhy. „První knížku Jakob a Liza jsem napsal pod pseudonymem já, protože jsme neměli na autora. Ilustrace vytvořila původem olomoucká ilustrátorka, toho času v emigraci ve Vídni, Marta Kočí. Vycházeli jsme z toho, že rodiče chtějí děti vychovávat moderně a nějaká Červená karkulka je pořád dokola už nebude zajímat. Ten příběh byl ekologický, o ochraně přírody, o kyselých deštích, a přitom pro děti. Chytlo se to,“ vypráví.
Hned ale také poukazuje na tehdejší chabou konkurenci. „Brali to jako vedlejší byznys, nikdo nedělal nakladatelství pro děti pořádně. Když se podívám na největší konkurenty, vlastníkem jednoho byl pivovar, druhého konglomerát Siemens. Tak jak k tomu mohli přistupovat?“ ptá se.
Štěpán Zavřel měl na starosti umělecký dohled, Otakar Božejovský obchodní stránku. Jako přátelé se oba muži nikdy nerozešli až do Zavřelovy smrti v roce 1999, obchodně ovšem museli své cesty oddělit poté, co Otakar Božejovský nakladatelství zadlužil. „Říkal jsem mu, že bez investic to nejde, ale on na to nebyl. Dlužili jsme hlavně tiskárně, ale dohodl jsem se s nimi, že když mi dají dobré podmínky, budu jim shánět kšefty. Nakonec jsem jim ten podnik slušně ekonomicky zvedl a vydělali jsme všichni,“ nezapře v sobě Božejovský obchodního ducha.
Samozřejmostí bylo, že coby šéf Bohem Press a emigrant podporoval disidenty v Československu. Ovšem jak to při nátuře Otakara Božejovského bývá, mělo to svá specifika. „Posílal jsem jim peníze přes Karla Schwarzenberga, ale pak jsem se s tou Chartou pohádal. Říkal jsem to i Havlovi, vždyť jich byla půlka komunistů. Ódu na Stalina od Pavla Kohouta jsem se musel jak blbec učit ve škole. Z rádia jsem u babičky zase poslouchal toho Dienstbiera z New Yorku, jak plká o amerických revanšistech. A ty jsem měl teď podporovat? Ani náhodou,“ říká.
Do Česka se vrátil naklaďákem, na korbě vezl plakáty s Havlem
Pád železné opony pak pro něj znamenal první cestu do Československa po 21 letech. Seděl na sedačce náklaďáku a na korbě vezl čtyřicet tisíc plakátů s fotkou Václava Havla. „Jen dole jsem nechal bílé místo, protože jsem nevěděl, co tam napsat. Co s Havlem plánují,“ vzpomíná.
Ve Švýcarsku pak pro Občanské fórum sháněl hmotnou podporu v podobě tiskáren, faxů a všeho možného, aby se mohly v Československu rozběhnout první demokratické volby.
Otakar Božejovský von Rawennoff je dodnes neoblomným kritikem poměrů v zemi. Neuslyšíte od něj chválu ani směrem k Hradu, ani k vítězi aktuálních sněmovních voleb. Kvůli sbírce ilustrací ho v Krumlově dokonce vyšetřovala policie s podezřením na podvod. Překvapeným policistům po několikahodinovém výslechu poděkoval, že se k němu chovali lépe než jejich předchůdci.
S městem, které svoje rozhodnutí o nákupu po nástupu nového vedení radnice rozporovalo, se nakonec dohodl a vzal si sbírku zpět. Následně ji koupil soukromý investor a vystavil v Krumlově jen o pár metrů vedle místa, kde měla být umístěna původně.
Pro Otakara Božejovského to je jen další v řadě úspěšně překonaných překážek a nepřízní osudu. „Každý z nás emigrantů by měl mít doma zlatou bustu Brežněva. Nebýt jeho, neměli bychom takhle skvělé životy a nepoznali tolik věcí,“ říká dnes s nadsázkou.
Otakar Božejovský (77)
• Pochází ze šlechtického rodu Rawennoffů, po zrušení šlechtických titulů během první republiky rodina ztratila status.
• V roce 1968 emigroval, zakotvil ve Švýcarsku.
• Sbírku ilustrací, která je dnes v soukromých rukou a je vystavena v Českém Krumlově, budoval od sedmdesátých let 20. století.
• V roce 1973 spoluzaložil nakladatelství Bohem Press v Curychu. Knihy vyšly celkem v 67 jazycích v milionových nákladech, nakladatelství získalo desetkrát ocenění na knižním veletrhu v Bologni.
• Jako jediný Čech je Božejovský nositelem Zlatého benátského lva za kulturní zásluhy.
• Letos obdržel cenu Gratias agit udělovanou Ministerstvem zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Žije střídavě v Praze a severní Itálii, kde přednáší a vede kurzy pro ilustrátory.
