V USA pomáhal bezdomovcům, bojoval s malárií v Africe, teď český lékař oživuje zdevastované Sudety

Ve Spojených státech pomáhal bezdomovcům, v Africe léčil spavou nemoc. Lékař Zdeněk Rossmann vždy tíhl k tomu být blízko potřebným. Je proto jasné, že když svoji kariéru posunul a stal se spolumajitelem lékařské praxe v německé Žitavě, začal přemýšlet o tom, kde začít pomáhat dál. Dnes se díky němu třeba obnovují památky v česko-německém pohraničí a oživuje tamní kulturní scéna. Příběh Zdeňka Rossmanna je důkazem, že filantropie nemusí být jen doménou miliardářů a bohatých korporací. Rozhovory s filantropy přináší každý měsíc e15.cz ve spolupráci s Nadací Via. 

Jak se člověk původem z Prahy ocitne v Turnově, potažmo v německé Žitavě? 

Vyrůstal jsem v Praze, kde jsem studoval i gymnázium a vysokou školu, ale vždy mě to lákalo odejít z Prahy ven. Hned po dokončení medicíny jsem se proto z Prahy odstěhoval. Jelikož naši byli horolezci a měli jsme odjakživa chalupu tady v Českém ráji, padla volba právě na tuto oblast. Na severu Čech žiji už přes dvacet let, posledních čtrnáct let v Turnově. A co se týká Žitavy, také to nebyla přímá cesta. Jako lékař jsem začínal tady v Turnově, pak jsem pracoval v Jablonci několik let na interně a následně jsem zkusil najít uplatnění v nemocnici v Žitavě. 

S těmi vašimi životními přesuny a cestováním to ale bylo maličko složitější. Jak jsem se dočetl, studoval jste filozofickou fakultu, kterou jste přerušil a odjel do Spojených států amerických. Co jste tam dělal? 

Na filozofickou fakultu jsem šel, protože jsem moc nevěděl, co bych vlastně chtěl dělat. Bavila mě historie, čtení historických knížek, tak jsem se přihlásil na obor filozofie a historie. Brzy jsem poznal, že se tím nechci živit. Chtěl jsem si udělat pořádek v životě, a tak jsem na rok odletěl do USA. Neměl jsem tam žádný pevný cíl, říkal jsem si, že se budu protloukat, jak to půjde. Potřeboval jsem svobodu, abych se mohl rozhodovat, kam jít v životě dál. 

Co jste v USA nakonec zažil? 

Měl jsem málo peněz, počítal každý dolar. Nejdříve jsem objížděl známé a nakonec skončil v útulku pro bezdomovce. Naštěstí ne jako bezdomovec, ale jako dobrovolník. Bylo to v Georgii, v Atlantě. Právě tam jsem zjistil, že mě baví pomáhat druhým, že chci zkusit medicínu. Po návratu jsem se ponořil do učebnic fyziky, chemie a biologie a přijímačky nakonec úspěšně složil. 

A práce tam vypadala jak? 

Organizovali jsme charitativní práci pro bezdomovce v Atlantě. Každý den jsme připravovali snídani a oběd pro několik desítek lidí. Snídani jsme vydávali v suterénu jednoho z kostelů na předměstí Atlanty, oběd se podával přímo u nás v domě ve velké jídelně. Také tam byl velký šatník, lidem jsme vyměňovali špinavé oblečení za čisté. Zrovna tak se u nás mohli osprchovat. 

Vaše cesta do Spojených států ale nebyla jedinou, kterou jste podnikl a tam pomáhal. Narážím na to, že po studiu jste se vydal s Lékaři bez hranic do Afriky, do Konga. Jak to přišlo? 

Už během studia jsem přemýšlel, že bych něco takového podnikl, ale studenty nikde nebrali. Moje první práce pak byla tady v Turnově na interně a hned během prvního roku jsem se začal zajímat o Lékaře bez hranic. Tenkrát ještě nebyla žádná jejich pobočka v Čechách, takže jsem musel do Vídně na pohovor a pak mě přijali. Půl roku na to jsem odjížděl na misi, kvůli které jsem si vzal neplacené volno. 

Odmítl byste nějakou misi, kterou by vám nabídli? 

Ačkoliv jsem byl tehdy bezdětný, nechtělo se mi někam do válečné zóny. Z tohohle pohledu mi Kongo přišlo lepší než tehdy například Rwanda. 

Model, že si sami oplotíme zemi, nikdy nebude dlouhodobě fungovat, říká Michaela Bakala

Magazín

Jak probíhala vaše práce v Kongu? 

Ta mise se soustředila na léčbu spavé nemoci. Měli jsme provizorní nemocnici v bažinaté oblasti na hlavním toku řeky Kongo, asi 400 kilometrů od hlavního města. V té oblasti je hodně rybářských vesnic, jiný způsob dopravy než na lodi tam není možný. Fungoval jsem tam jako koordinátor lékařské péče a zároveň praktický lékař. Kromě spavé nemoci jsme léčili i jiná onemocnění, hlavně malárii. 

V čem je spavá nemoc v té lokalitě zákeřná? 

Je to nemoc, kterou přenášejí mouchy tse-tse, způsobuje ji parazit trypanosoma. Ten v těle vyvolá chronický zánět, který má zprvu chřipkovité příznaky, ale postupně napadne centrální nervový systém, dostane se do mozkomíšního moku a způsobí vleklou meningoencefalitidu, neboli zánět mozkových blan, který pak vede ke smrti. 

Pacienti v posledním stadiu, které ale nastane třeba až po měsících, jsou spaví a zesláblí, mají spoustu neurologických a psychiatrických příznaků včetně poruchy spánku, už ani nemůžou vstát z postele, proto to označení spavá nemoc. Posledním bodem je pak smrt z důvodu selhání orgánů nebo zápalu plic. Nemoc je zákeřná v tom, že se poměrně obtížně léčí hlavně v té druhé fázi. A má to také své sociální aspekty. 

Jaké?

Protože se šíří ve venkovských oblastech poblíž vody nebo v bažinách, napadá ty, kteří se živí rybolovem, tedy hlavně dospělé ekonomicky aktivní obyvatele – živitele rodin. Když onemocní, rodina upadne do chudoby. 

Jak se nemoc pozná, když není pozdě? 

Diagnostikuje se mikroskopickým vyšetřením z krve nebo z mozkomíšního moku. Z toho důvodu je diagnostika v místních poměrech poměrně technicky a organizačně náročná. Po stanovení diagnózy se nemoc léčí injekcemi a infuzemi. 

A jak jste v tamních podmínkách pacienty léčili? 

Měli jsme v jedné odlehlé rybářské vesnici malou nemocnici asi s 25 lůžky. U pacientů v druhé fázi onemocnění, kdy trypanosoma napadla centrální nervový systém, trvala léčba 14 dní. Obtížné bylo ale pacienty vůbec najít a diagnostikovat, proto jsme prováděli screening ve všech rybářských vesnicích v celé oblasti. Pacienty v lehčím prvním stadiu jsme léčili na místě nitrosvalovými injekcemi, pacienty v pokročilém stadiu jsme sváželi k nám do nemocnice. To bylo logisticky náročné. Nebylo to tak, že bychom přijeli nějakou sanitkou. Museli jsme přijet na pirogách. 

Setkávali jste se s důvěrou místních? 

Měli jsme obrovskou důvěru, lidé byli neskutečně přátelští, což mě pořád dokola překvapovalo. Lékaři bez hranic tam mají obrovské renomé. Navíc jsem byl lékař a běloch. 

Filantropie mezi knihami. Vzdělávání je klíč k úspěchu, říká spolumajitelka Albatrosu

e15.cz

A pak jste od francouzštiny v Africe přešel k němčině v Žitavě? 

Po návratu z Afriky jsem pracoval ještě asi čtyři roky v Jablonci nad Nisou a pak přestoupil na internu do Žitavy. Musel jsem se předtím naučit německy. Nějaké jazykové základy jsem měl, ale před nástupem do Žitavy jsem musel asi tři měsíce intenzivně studovat. Na začátku jsem v němčině trochu tápal, ale zhruba za rok už jsem mluvil celkem dobře. 

Takže další krok do nejistoty? 

Je pravdou, že v Žitavě jsem zase začínal úplně od píky, jako kdybych byl absolvent. A ta jazyková bariéra byla samozřejmě nepříjemná. 

A pak už vedla cesta k soukromé praxi? 

Nejdřív jsem pracoval v nemocnici jako sekundář, pak jsem složil atestaci z vnitřního lékařství a později atestaci z nefrologie, což je obor zabývající se nemocemi ledvin. V roce 2012 jsem nastoupil na soukromé dialyzační centrum v Žitavě. Před pěti lety jsem se stal spolumajitelem centra. Bylo to v době covidu, takže jsem měl čas přemýšlet o všem možném, mimo jiné i o tom, že bych se chtěl věnovat filantropii. Nevěděl jsem ale, jak začít, o filantropii jsem nic nevěděl. Až ve spolupráci s organizací Via Clarita jsem si ujasnil svoje priority a našel projekty, které jsem začal podporovat. 

Začalo to hned čtyřmi projekty. Proč? 

Jsou to projekty, které se zabývají záchranou a oživením zdevastovaných památek v bývalých Sudetech, navíc podporuji jeden projekt v Jičíně. Některé mezitím skončily, některým pomáhám od začátku, letos je to už čtvrtý rok. 

O co šlo a jde konkrétně? 

Třeba občanské sdružení Živo v Hájích v Oldřichově na úpatí Jizerských hor opravilo za mé pomoci hrobku vyhnané sudetské rodiny Neuhäuser-Berger na místním hřbitově. Druhý projekt byla Zauhlovačka – věž v Liberci, technická památka z počátku dvacátého století. Občanské sdružení AvantgArt se o Zauhlovačku staralo, organizovalo trhy, koncerty, promítání a tvůrčí dílny pro veřejnost. Teď bohužel celý projekt skončil kvůli sporům s majiteli celého areálu. 

Třetí projekt je barokní sýpka u hradu Lemberk. Před několika lety ji koupilo pár nadšenců, postupně ji opravují a přeměňují na kulturní centrum. Organizují tam různé akce, setkání, sympozia, výstavy, koncerty a tak dále. Posledním projektem, který podporuji, je Valdštejnská lodžie. Je to kulturní centrum na kraji Jičína, kde se pořádají koncerty, festivaly a divadelní představení. 

Když se ještě podíváme na ty jednotlivé projekty, společným pojítkem je u nich obnova památek a podpora sociálního, komunitního a kulturního života. Chtěl byste i dále tímhle směrem ve filantropii jít? 

Ano, to jsem si vyjasnil už na začátku. Jsou to oblasti, které mě vnitřně oslovují – kulturní a kulturně-sociální projekty, které vytvářejí pocit pospolitosti občanské společnosti.