Visegrádská čtyřka už Česku nic nepřináší. V jedné oblasti je to vidět víc než jasně
- S každými volbami se vrací vzývání Visegrádu jako hlavního pilíře české zahraniční politiky.
- Často zní až fantasticky, na co všechno že má být spolupráce na této platformě odpovědí.
- Skutečnost je však taková, že Visegrád je už dnes jen nálepkou bez obsahu.
Takzvanou Visegrádskou čtyřku, tedy Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, si navykly označovat jako orientační bod české zahraniční politiky strany napříč politickým spektrem. Největší proponenty si však v posledních letech nachází především mezi populisty a protestními stranami. Visegrád nám má dle nich zajistit, aby byl náš hlas slyšet, a má pomoci bránit naše hodnoty. Ať už to znamená cokoli.
Visegrádská skupina (původně „trojka“) vznikla jako projekt, který měl tehdejšímu Československu, Polsku a Maďarsku pomoci překonat neblahé dědictví socialismu a demonstrovat, že i v době politického neklidu byly tyto země schopny spolupracovat a západní integrační struktury s nimi mohly počítat. Nutno přiznat, že zejména v prvních letech Visegrád tuto roli hrál dobře. I později, kdy (v té době už čtyři) členské země nastoupily rozdílné vývojové trajektorie, byl Visegrád pojítkem společného směřování na „Západ“.
Toxická značka trucovité politiky
Dnešní pohled na Visegrád ale nabízí odlišný obraz. Na úrovni EU jednotlivé země nacházejí spojence různě podle svých zájmů a témat a nedá se říci, že by Visegrád byl nedělitelným blokem. Zejména v minulé dekádě se nadto Visegrád stal spíše toxickou značkou reprezentující trucovitou, nekonstruktivní politiku. Byla to pak ruská agrese proti Ukrajině, která vyjevila zásadní rozkol ve vnímání bezpečnosti.
Skutečnost odlišnou od barvotiskových obrazů středoevropského bratrství možná nejlépe demonstruje téma bezpečnosti v energetice. To se stalo jedním z motivů existence Visegrádu poté, co tyto země dosáhly členství v EU i NATO. Málokde se ale rozpolcenost skupiny vyjevila tak výrazně jako zde, na pomezí hospodářské, zahraniční a bezpečnostní politiky.
Maďarští představitelé se rozhodli energetiku využít k osobním a politickým ziskům, přičemž ale rezignací na bezpečnost v plynovém, ropném a jaderném sektoru proměnili Maďarsko v ruského trójského koně. Spolu se Slovenskem Maďarsko trvá na dovozu ruské ropy za pomoci lživých argumentů o nedostatečnosti alternativ.
Podobně se obě země drží dovozu ruského plynu, třebaže alternativních zdrojů a tras mají taktéž dost, a slovenské varování před ekonomickými škodami po uzavření ukrajinského tranzitu se ukázalo jako nepravdivé. Nový jaderný blok stavěný v Maďarsku Rosatomem, který má dle Viktora Orbána přinést Maďarům lacinou elektřinu, měl začít vyrábět už příští rok. Zatím se však na staveništi ještě ani nezačalo betonovat.
Se Slovenskem a Maďarskem si skutečně nerozumíme
Není divu, že Polsko, s historicky silně opodstatněnou nedůvěrou v Rusko, se od takto uvažujících visegrádských partnerů distancuje i v energetice. A ať už si o vládě Petra Fialy myslíme cokoli, nelze jí upřít, že v otázce energetické bezpečnosti odvedla kus práce. Spolehlivé portfolio dodávek bez ruské ropy a plynu je důkazem, že energetika se nedá řídit jen podle cenovky. To, že jsme se tím v důsledku vzdálili Slovensku a Maďarsku, jen ukazuje, že v tak zásadních otázkách si skutečně nerozumíme.
Visegrád se nám v hlavách usídlil jako identitární fenomén natolik, že máme-li definovat střední Evropu, jednou z prvních odpovědí bývá právě Visegrádská čtyřka. Jako by nestačilo, že taková definice je jak geograficky, tak historicky a politicky nepřesná. Bolestně teď zjišťujeme, že se v této skupině neshodujeme ani na fundamentálních otázkách bezpečnosti. A na takovém nesouladu se visegrádská ani jakákoli jiná spolupráce stavět nedá.
Autor je expert na energetickou bezpečnost z Masarykovy univerzity v Brně.
