Ve svých přednáškách mluvíte o závislosti jako o příležitosti. Říkáte, že ti, co projdou léčením, najdou sebeuvědomění a dojdou tam, kam se ostatní málokdy dostanou, a objeví věci, které normálně nemáme čas a šanci poznat. Skoro závislým závidím.
Když se úzdrava daří, tak je to skutečně transformační proces a člověk se z nějaké podoby existence, která byla třeba i limitovaná dávno předtím, než začal být závislý, dostává na daleko bohatší úroveň, má mnohem větší porozumění pro to, kdo je a kde žije, jaký je jeho vnitřní svět. Někdo třeba začal pít, protože je od mládí stydlivý, úzkostný a neumí balit holky. Alkohol mu pomáhal je oslovit, být vtipný a středem pozornosti, cítit se normálně. Jenomže časem se stal alkoholikem. V terapii se pak alkoholu vzdá, protože mu všechno rozvrátil, a vrací se ke kořenům. Najednou má jiný náhled na spoustu věcí a mění se mu hierarchie hodnot. Třeba má i jiné kamarády, protože si uvědomí, že ti staří ho zneužívali, a začnou ho zajímat jiná témata. Mám hodně pacientů, kteří na konci nebo už v průběhu terapie řeknou: „Kdyby mě to nestálo tolik let, tak jsem té závislosti vděčný, protože jsem se dostal do kvality života, ve které bych jinak nebyl.“ Bohužel to procento, které takto krásně dopadne, není velké. Jen ti, kteří vydrží na té dlouhé štrece, mají takový hezký pocit.
Jak dlouho trvá cesta ze závislosti?
To je na celý život. Nemyslím tím, že musíte chodit k psychiatrovi napořád, ale stane se z toho celoživotní program rozpoznávání, podle jakých vnitřních pravidel a v jakém vnitřním světě jsem žil jako závislý a jak musím pečovat o svůj nový svět, jeho pravidla a o novou podobu života, protože démon závislosti má tendenci se tu a tam přihlásit různými vábničkami, nostalgií. Dilema dát si nebo nedat prostě zůstává na celý život. Je to stejné, jako když si zasadíte zeleninu na zahrádce. Nestačí, že jste dali rostlinku do země, musíte ji zalévat, okopávat a čistit od plevele, aby z ní něco vyrostlo.
Ve své praxi jste zaznamenal, že se terapie daří lépe, když zapojíte víru a spiritualitu. Čím to je?
Pacientům to pomáhá v pocitu osamělosti a viny, které je sžírají. Závislý lže a vymlouvá se a lidé v jeho okolí postupně ztrácejí trpělivost – hraje s přáteli tzv. „hru na vola“, ale má čím dál míň spoluhráčů, pak dojde trpělivost i manželce zachránkyni, odejde od něj a požádá o rozvod. Když pak pochopí, že zůstal sám, je mu úzko a začne mít deprese, chce odejít ze světa nebo začne doufat, že je tady ještě nějaká milost, něco, co ho úplně neodsoudí. V tuto chvíli se může otevírat spiritualitě a začne věřit na pomoc shora. Je to mimo rozum a slova a na úrovni hlubokých prožitků, kde člověk prožívá skutečné odpuštění a zklidnění. Není to vázáno na žádnou církev. Je to vztah k vyššímu řádu existence, smíření se. Pacienti to popisují jako „to, co mě přesahuje, a to, co bych nazval Bůh tak, jak já tomu pojmu rozumím“.
Někteří lidé svoje problémy topí v alkoholu, jiní si jdou k lékaři pro antidepresiva. Není to další cesta k závislosti?
Křivka spotřeby antidepresiv je u nás strmější než u jakéhokoli jiného léku. Za posledních 15 let se téměř ztrojnásobila. Vloni lékárny vydaly 6,7 milionu balení. Dříve je mohl předepsat jenom psychiatr, dnes je mnohem snazší se k nim dostat – většinu může napsat jakýkoli doktor. Spousta somatických lékařů žije v přesvědčení, že pacienti se jim budou lépe hojit, třeba po infarktu, a rehabilitace bude efektivnější a rychlejší, když současně budou brát i antidepresiva, protože se tím sníží stres. Lidi dnes hodně bolí záda. Je to civilizační nemoc, takže se často udělá vyšetření a nezjistí se, že by záda byla anatomicky až v tak špatném stavu, takže se řekne: „No, on má hodně naloženo, má moc stresu a práce, záda to neunesou, tak mu dáme antidepresiva a bude líp.“ A ono to funguje a potíže odezní. Jenomže nikdo nedomýšlí důsledky. Přece, jestliže toho máte naloženo tak moc, že vás bolí záda, tak tělo říká, že jste v přetížení a měl byste ze zad něco sundat. Antidepresiva vytvoří korekci varování a člověk pokračuje v přetěžování, dál si nabírá závazky, úkoly a funkce a šplhá po kariérním žebříčku a neprožívá to špatně, protože záda nebolí. Ale pak přijde něco horšího, co s ním zamete nebo sekne.
Jeden můj pacient měl firmu se třemi společníky a všichni pili a přitom řídili firmu. Najednou začal pozorovat, že jeho společníci jsou v lepším stavu než on. Ptal se jich, co pro sebe dělají, že už nemají takové propady v náladách a nevypadají tak zdrchaně po kocovinách, a oni mu řekli: „My bereme antidepresiva, ty ještě ne?“ A tak si je sehnal a hodně si chválil, že dříve po pití míval morální kocovinu a výčitky svědomí, že je hajzl, který někoho urazil a nepřišel včas domů, ale s prášky mu to bylo všechno jedno a pil vesele dál. Antidepresiva nejsou špatně, jsou to důležité léky, s kterými se ale někdy špatně zachází.
Má závislost nějaké typické průvodní jevy?
Vzniká tak pozvolna, že si změny, které ji provázejí, moc neuvědomujete. Je to stejné, jako když dáte žábu do hrnce s vařící vodou. Začne ji to pálit a ona vyskočí. Ale když zvolíte pozvolný ohřev, tak žába pomalý nárůst teploty nevnímá, nestačí vyskočit a uvaří se. Člověk není většinou včas schopen reflektovat, že se mu změnily hodnoty, myšlení a prožívání. Spíš to rozpozná jeho okolí. Žijeme v konsenzu, že si můžeme cokoli dovolit, že žijeme na dluh a je to v pořádku. Ujišťují nás v tom seriózní banky, reklama. Můžeme si půjčit na všechno a tím ztrácíme respekt k základnímu přírodnímu zákonu, který říká, že v přírodě není na dluh nic. Nemůžete sníst jablko, které ještě neuzrálo. Až se urodí, jsou plody.
Člověk vymyslel kredity, úvěry, hypotéky, aby si zkratkou mohl vyvolat uspokojení tím, že zaplatí později, takže na to v danou chvíli nemyslí, protože má před očima odměnu – nový rodinný dům. To se obrovsky změnilo, dřív byly bankovky podloženy zlatem, za socialismu prací dělnické třídy a dnes ochotou se zadlužit. A to je posun, jehož důsledkem je změna našeho přemýšlení o penězích a jak moc se nám zdají dostupné věci, které chceme. Hazard nejsou jen hrací automaty, ale všechny nástroje rychlého zisku, kde podstatou je spekulace. Za jejich použití pak hořce platíme. To je teď nejdrtivější metla. Drogy jsou ve srovnání s tímto „stabilní komodita“, drogově závislých nepřibývá významně, jsou to stabilní čísla. Ale lidí, kteří propadají náruživosti související s dluhy, strmě přibývá.
Takže jsme kvůli nástrahám moderního světa náchylnější k závislosti více než lidé dříve?
Pravěký člověk objevoval různé zdroje potravin a náhodně se intoxikoval látkami, které vyvolávaly mimořádné stavy vědomí. Fenomén závislosti, jak ho známe, exponenciálně narůstá v posledních padesáti nebo třiceti letech tak strmě, protože lidé k těm látkám úplně ztratili respekt. Dříve byly vnímány jako služebníci bohů, užívaly se při ceremoniích, léčebných rituálech nebo k přežití těžkých období hladu, neúrody, války. Bohapusté zneužívání je věcí posledních třiceti až padesáti let a souvisí se ztrátou spirituality a tím pádem respektu k vyššímu řádu nebo smyslu těch rostlin. Nadutost, která v člověku stále sílí, pocit nadřazenosti, že všechno je tu pro nás k užívání, to už zdaleka není ku prospěchu.
Co ještě posiluje vývoj závislosti?
Závislostní mechanismy jsou založeny v zásadě na dvou principech – stimulace a zklidnění. A zároveň musíte mít opakovanou zkušenost, že to tak funguje. Když si dáte víno, dobře víte, jak vám bude po dvou deci, po čtyřech a po litru. Předvídatelnost účinku podporuje návyk, protože víte, že se můžete spolehnout, že vám například určitá dávka vína udělá dobře, zklidní vás nebo naopak stimuluje. Kdyby vám víno udělalo pokaždé jinak – jednou byste po dvou deci byli veselí, jednou byste po stejné dávce ze zuřivosti vytloukli okna u tří aut – tak si budete mnohem více rozmýšlet, jestli si ho dáte, nebo ne.
Hodně lidí si stěžuje, že nedokážou odložit mobil, mají potřebu ho neustále sledovat a kontrolovat. Dá se v tom případě mluvit o závislosti?
To souvisí s nutkavou potřebou mít informace rychle k dispozici. Veškeré urychlení posiluje závislostní mechanismus. Když se dříve sázela sportka, byly dva tahy – ve středu a v neděli, takže jste museli minimálně tři dny počkat, než sportku v televizi slosovali a vy jste zjistili, že jste nevyhráli. Dneska můžete sázet on-line, obrovsky se urychluje a zkracuje cesta mezi vaším rozhodnutím a prožitkem odměny, a to urychluje závislost. Během fotbalového utkání si můžete vsadit, jestli do konce zápasu padne červená karta nebo jestli v tenise v příštím gamu bude dvojchyba. Doba mezi podnětem a odměnou se zkracuje ve prospěch žádostivosti a nutkavosti, kterým podléháme. A s tím souvisí i potřeba být pořád on-line, aby mi nic neuteklo. To je jiný adrenalin, než když jste musela čekat tři dny na nedělní tah. Všechno, co nám zdánlivě pomáhá v tom, že urychluje dění, je současně medvědí službou, protože zvyšuje naši nutkavou touhu a bažení po rychlé odměně.
Existuje nějaké univerzální pravidlo, jak zacházet se závislým člověkem?
Metoda cukru a biče. Na jedné straně mu dáváte najevo, že soucítíte, chcete mu pomoct a podpořit ho, na druhou stranu musíte zastavit veškerou kontraproduktivní formu pomoci, jako je omlouvání, uhrazování dluhů, uklízení pod koberec. Pořád dokola byste měli říkat: „Máme tě rádi, chceme ti pomoct a uděláme pro to všechno, pokud se budeš léčit a přestaneš se ničit tak, jako do teď.“ Všechno ostatní už univerzální není, musíte totiž uvážit konkrétní osobnost, podmínky, ve kterých žije, kdo jsou jeho autority, co ho baví. Vždy musíte říct, že vidíte, že je v problému, a není vám to jedno, a že chcete pomoct, ale pod podmínkou, že on vezme za sebe odpovědnost a přestane se vymlouvat, lhát, mlžit, obviňovat druhé a přizná si, že má problém, se kterým chce něco dělat.
MUDr. Stanislav Kudrle
Zahájil profesní kariéru psychiatra a později adiktologa před více než 30 lety. Postupně pracoval na všech stupních léčby – ambulance, první kontakt s drogově, herně, lékově či alkoholově závislými, detoxikace, ústavní léčba, komunitní léčba, ambulantní léčba a doléčování. Od roku 2006 pracuje v soukromé praxi jako ambulantní psychiatr s programem dlouhodobého doléčování. Ve Fakultní nemocnici v Plzni vytvořil léčebný program s využitím transpersonální psychologie a holotropního dýchání a zasloužil se o aplikaci této metody do klinické praxe léčby závislých. Byl v poradním sboru ministra zdravotnictví ČR pro drogovou problematiku.
