Každá legrace něco stojí. Konkrétně sčítání lidí, domů a bytů přišlo poplatníky na pěkný balík z rozpočtu. K popukání to celé ovšem příliš nebylo. Pokud se ohlédneme pár měsíců nazpět, vybavíme si spíše nervozitu ve frontách na formuláře a stížnosti lidí na to, že se sčítací komisař, který měl přijít v šest večer, nejspíš někde zapovídal nebo onemocněl.
Sčítací manévry od počátku provázely debaty na ulicích, v prodejnách a na televizních obrazovkách. K čemu to všechno, ptají se odpůrci sčítání a poukazují na to, že ve výsledcích se dozvídáme věci, které jsou už dávno jasné. Trumfy do argumentačního vějíře jim ovšem přihodily někdy poněkud zvláštně zvolené dotazy. Odpovědi, které poskytnou stávající matriky a jiné úřady, jsou navíc podle kritiků aktuálnější, a tím i přesnější.
Přívrženci sčítání zase tvrdí, že data nasbíraná na formulářích je dobré jednou za deset let posbírat. Na tom určitě něco je. A pokud údaje napomůžou třeba tomu, aby napříště bylo dostatek mateřských školek ve městech, stojí to za to. Škoda jen, že o národnosti nebo náboženském vyznání nám toho čísla příliš mnoho neřeknou. Tyto otázky jsou zjevně pro spoustu lidí mnohem intimnějšího rázu než prozrazení faktu, jak starou pračku doma mají nebo kolik lidí, psů a morčat s nimi sdílí jednu domácnost.
Když se zeptáte Romů, proč je jich podle výsledků tak málo, naznačí vám, že je to proto, že vyplňování formulářů není zrovna jejich hobby. Když se zeptáte katolíků, proč je jich tak málo, mávnou jen rukou s tím, že ono je to ve skutečnosti stejně trošku jinak. Vyplňování formuláře každopádně přiměje člověka k zamyšlení nad otázkami, které by si sám mnohdy ani nepoložil. A pak že prý statistika nuda je. Není. A proto, milí čtenáři, neklesejme na mysli.
