Říkám upřímně, není snad nic horšího, než když se připravujete na rozhovor s nemluvou.
Vlastně je. Když nemluvu objevíte až po první položené otázce. Zátylkem projede ledová kapka potu, hluboké polknutí…
Představa prázdné strany, která čeká na zaplnění čtivým rozhovorem dokáže vyděsit. Pokud má zájem, po krátkém uvolnění ho lze rozmluvit.
I mezi hokejisty, o kterých píšeme, se pár takových našlo. Dříve to byl jeden vytáhlý obránce, který na ledě nešel pro ránu daleko, či technicky nadaný útočník, jemuž k pozápasové odpovědi postačila dvě slova. A měl vystaráno.
Po dalších třech otázkách už slyšel jen: tak děkuju. S většinou je však radost mluvit. Často si vzpomenu na slova Petra Peše, který po inkasovaném bodyčeku s výbuchem smíchu prohlásil: byl to stav beztíže.
