Stavba zimáku? Pro fandy místo kina
Lední hokej byl jedním z nejoblíbenějších sportů ve Zlíně už od roku 1929, kdy nadšenci založili klub SK Baša. První utkání nedopadlo dobře, tým prohrál 2:7. Podle historických pramenů není ani jisté, s kým vlastně „baťovci“ hráli. Některé uvádějí Kroměříž, jiné Přerov.
Dalších třicet let byli zlínští hokejisté zcela závislí na počasí. Jednu sezonu tak díky mrazům odehráli třeba i dvacet zápasů, další rok pouhé dva.
Průlomový byl až rok 1957, kdy dělníci začali stavět nový stadion. Ten výrazně proměnil i scenérii města, zároveň ale v příštích letech dokázal přivést do haly tisíce lidí ze širokého okolí.
„V sedmdesátých letech jsme jezdili na hokej pravidelně až ze Vsetína. Stadion byl vždy skoro plný, bývala tam úžasná atmosféra,“ vzpomíná dnešní sedmdesátník Oldřich Kročil.
Pomáhali i hráči Ještě před začátkem stavby bylo potřeba vykácet stromky, které v místě dnešní haly stály. Fanoušci, ale i hráči, chodili na brigády stromky odklízet.
Projekt architektů Jaromíra Kriškeho a Šebestiána Zeliny rostl pomalu, po ledové ploše přibyly pilíře pro tribuny, později zázemí pro hráče, a nakonec po sedmi letech také střecha. Teprve ta dodala v roce 1962 stadionu punc „světovosti“. Na dělníky, kteří stavěli hlavní střešní konstrukci, se chodily na Březnickou ulici dívat stovky lidí. „Stály tam vysoké jeřáby, pomocí nichž dělníci umisťovali obrovské nosníky nad ledovou plochu a tribuny. Byla to výjimečná podívaná. Hlavní kostru tvoří dva velké spojené oblouky, které ve vzduchu drželi právě jeřábníci. V té době žádná podobná stavba ve městě ani okolí nebyla. My jsme se smíchem říkali, že místo do kina chodíme očumovat stavbu,“ dodává Kročil.
Unikátní střecha Právě tehdy začínal s hokejem dlouholetý reprezentační brankář Jiří Králík. „Bylo to někdy i komické, protože nad půlkou ledu byla střecha a nad druhou nebe, takže když sněžilo nebo pršelo, byl hokej docela zajímavý,“ vzpomíná Jiří Králík.
Rostoucí hala povzbudila nejen hráče a klubové funkcionáře, ale také diváky. V historicky nejúspěšnější sezoně rozvoje zlínského hokeje v roce 1960 fanoušci jezdili s klubem po celé Moravě. „Například na předposlední utkání v Opavě přijelo z Gottwaldova dvanáct autobusů, pět „stojedenáctek“ a mnoho osobních vozů,“ uvádí webová stránka zlínského klubu.
Mužstvo jako nováček II. hokejové ligy překvapivě soutěž vyhrálo, když od prvního do posledního kola neopustilo vedoucí příčku v tabulce. „Lidé se nového stadionu nemohli dočkat a na jejich zájmu o hokej to bylo znát,“ vzpomíná Kročil.
Na stavbě pomáhali i brigádníci. „Chodily tam desítky lidí, všichni se těšili, že konečně budeme mít opravdu moderní a novou halu,“ popisuje Bohumil Kožela, bývalý hráč a současný hokejový funkcionář.
Černobílé fotografi e ze stavby haly dodnes zdobí kanceláře ředitele zimního stadionu Davida Navrátila. „Když jsem před lety přebíral agendu, našel jsem mnoho fotografi í zaházených v krabicích. Tak jsme je sebrali, naskenovali a originály dali na nástěnku. Některé jsou moc hezké, je z nich poznat, že na tehdejší dobu to byla opravdu zásadní stavba,“ říká Navrátil.
Co psali v novinách Stavbu nové dominanty tehdejšího Gottwaldova si pravidelně všímal také dobový tisk. V srpnu 1964 například novináři popsali dokončovací práce jako nátěry, umístění reklam nebo červených a modrých sedadel.
Paradoxní bylo, že první oficiální významnou sportovní akcí v nové hale pod střechou nebyl hokejový zápas, ale v roce 1964 mistrovství světa v házené mužů. Ve stejném roce už ale v útrobách stadionu měli hokejisté své stálé místo a v říjnu nastoupili k prvnímu mistrovskému ligovému utkání. Hala měla kapacitu deset tisíc míst a zpočátku jen výjimečně v ní nebylo plno.
