Stavíme živou keltskou vesnici. Bez hřebíků i nápisů „Nesahat“

Na louce u Nasavrk se tyčí mohutné kamenné opevnění a několik dalších staveb. Teď ale práce stojí. Aby se spolek dobrovolníků vyhnul náročnému úřadování, najal si na výběrové řízení firmu. Ta ale uvízla v síti neblaze proslulých losovaček. Vyšetřování znamená jediné. Jedenáct milionů z evropských fondů hned nedorazí. „Příští rok otevřeme,“ neztrácí víru vedoucí projektu Anna Frantalová.

Co vás přivedlo mezi členy Boii? Jak se člověk vlastně stane „Keltem“?

Dostala jsem se k tomu přes kamarády, kteří už tam byli. Pořád jenom vyprávěli o Keltech, o Boii, o muzeu, a jak je to skvělé. Tak mě k tomu přitáhli, mě to vzalo a úplně jsem se do toho ponořila.

Takže jste o tomhle zvláštním světě dříve vůbec nevěděla?

Ne, já nejsem z Nasavrk, ani jsem se tady příliš nepohybovala, takže opravdu jsem o tom nic moc nevěděla. Skutečně takhle přes kamarády mě to neuvěřitelně nadchlo. Keltové jako téma a samozřejmě i Nasavrky. Začala jsem se tomu víc věnovat.

Co vás na tom tak láká?

Člověk má možnost předávat nějakou hodnotu dál. Ať už se budeme bavit o tom, že to je vzdělávání dětí, nebo dospělých. Nějaká kulturní hodnota, vztah k přírodě, můžou to být také řemeslné dovednosti, manuální zručnost vůbec. Tohle všechno můžeme ukazovat lidem tak, aby to mělo smysl. Nechceme dělat komerční akce o Keltech, tak jak je to dneska leckde populární, ale skutečně předávat hodnotu, která za tím je. Navíc mě na tom láká i to, že je to naše historie. Hodně se mluví o tom, že jsme Slované, že máme slovanské kořeny. Ale ještě před nimi tady byli Keltové, ti nám toho možná zanechali daleko víc.

Keltové a Nasavrky k sobě historicky patří. Původní oppidum (opevněné sídliště – pozn. red.) ale bylo na jiném místě, že?

Bylo v Hradišti, to je dva kilometry od Nasavrk. My jsme na oppidu nestavěli záměrně, i když jsme to zvažovali. Ale říkali jsme si, že to místo má přece jenom svoje kouzlo. Jsou tam vidět původní valy, člověk si to tam může projít. To jsme chtěli nechat opravdu ještě jako další rozměr. Člověk se nejdřív s Kelty seznámí teoreticky v nasavrckém muzeu. Projde si naučnou stezku, tady na skanzenu se dozví, jak Keltové skutečně žili, vyzkouší si to a na oppidu má možnost být trochu prodchnut tím místem a poznat ještě tenhle rozměr.

Archeoskanzen má být vyvrcholením snahy sdružení Boii, splněný sen?

Určitě to má být vyvrcholení celé naší činnosti, protože když sdružení vzniklo, tak právě s tím cílem, že jednou tady bude skanzen. Že tady jednou budeme naživo ukazovat, co tady předkové dělali, jak žili. Na začátku bylo sdružení malinké a samozřejmě nebylo reálné začít stavět nebo dělat nějaký projekt. Ale postupně se ty příležitosti naskýtaly, udělali jsme projektovou dokumentaci, podali jsme žádost o dotaci a dostali jsme se postupně k tomu, že skutečně stavíme. Je to opravdu završení celého snu, taková ta třešnička na dortu, i když to je pořádná třešeň.

Opravdu zachováváte původní řemeslné postupy?

Samozřejmě musíme jít cestou kompromisu. Protože kdybychom to měli stavět bez jeřábu, bez motorové pily a bez bagru, tak by to šlo. Ale bavili bychom se o úplně jiném čase a úplně jiných penězích. Takže to máme tak, že řemeslníci si tímhle vypomáhají, ale všechny tesařské a kamenické práce dělají opravdu ručně a dělají to za použití materiálů, které mohli mít Keltové. Stavby nejsou stlučené hřebíky, je to vidět třeba na střechách, že je to opravdu pospojované kolíky nebo svázané surovou kůží. Opravdu je ta technologie zachovaná.

Narazili jste na nějaký problém, co se týče řemeslné stránky? Že něco prostě nešlo udělat nebo to nikdo neuměl?

Samozřejmě je to náročná věc a my jsme si museli s řemeslníky nějakou dobu vyjasňovat, co po nich vůbec chceme. Ani ne tak proto, že oni by to neuměli udělat, ale spíš právě proto, že jsme to chtěli mít opravdu po keltsku. Navíc nad touhle celou stavbou drží supervizi archeolog Tomáš Mangel z hradecké univerzity, který s nimi každou stavbu konzultuje, aby odpovídala archeologicky, protože všechno to jsou rekonstrukce podle vykopávek.

Takže máte nějaké reálné předlohy?

Je tu třeba obytný dům z Mšeckých Žehrovic. Je potřeba, aby například zůstaly zachované rozměry té stavby nebo počet kůlových jamek. Aby to opravdu odpovídalo.

No a teď peníze. Věříte, že se k vám dotace dostane?

Určitě. Pevně v to doufáme. Jednání se zatím vyvíjí velmi dobře a věříme, že to tak bude i nadále. Že to opravdu není nějaká snaha dotaci komplikovat, protože si myslím, že tenhle projekt je skutečně věc, která je smysluplná. Nehledě na to, že dotace je tady vlastně jenom šedesát procent celkových nákladů, takže je vlastně strašně malinká.

Kde vlastně vezmete ten zbytek? Existují nějací dárci nebo sponzoři?

Jsou takoví. Samozřejmě teď se nám jednání trošku zkomplikovala. Kvůli tomu, že se to tímhle způsobem řeší, a také proto, že teď musíme průběžně doplácet větší částku. Dostali jsme velký dar od města, milion korun, za symbolickou cenu nám navíc poskytlo pronájem celého pozemku. Zbytek částky je od investorů, sponzorů a poslední část bude úvěr.

Netlačí už na vás kvůli tomu, co tady máte prostavěno?

Samozřejmě, že ano. Tlačí na nás dodavatel, je toho tady opravdu hodně. Má prostavěné velké náklady, které by rád měl zaplacené.

Nejste tak trochu rozčarovaní z toho, jak se to celé zamotalo? Tohle se asi nedalo dopředu čekat.

Máte pravdu. Byli jsme hodně naštvaní, protože se to řeší už od října loňského roku. To je strašně dlouhá doba a my jsme se těšili, že už budeme řešit, jak budou vypadat jednotlivé stavby. Samozřejmě jsme počítali s nějakou mírou byrokracie, ale nepočítali jsme s tím, že si budeme korespondovat se třemi úřady, budeme to probírat s právníkem a v podstatě víc než cokoli jiného budeme muset řešit takovéhle papírování.

Stále ještě věříte, že příští rok otevřete?

Ano, určitě. Zatím to máme tak nastavené i v harmonogramu. Samozřejmě teď už je hezké počasí, takže každý den, kdy se nestaví, je pro nás komplikace. Ale zatím relativně stíháme a snažíme se administrovat ty formality tak, abychom mohli co nejdříve pokračovat ve stavbě.

Takže ten termín je tedy kdy?

Přesný ještě nemáme, ale bude to duben nebo květen 2013. Ale odvíjí se to právě od toho, jak se to tady všechno podaří dostavět.

Počítáte se šedesáti tisíci návštěvníky ročně. To je obrovské číslo.

Ale je reálné. Teď to ještě budeme dál konzultovat s odborníky na cestovní ruch, kteří do toho mají lepší vhled než my. Ale z toho, jak fungují jiné skanzeny v Česku i další turistické objekty, tak to číslo je reálné. Samozřejmě vysoké, ale je postavené nohama na zemi.

V tom případě byste se ale stali nejnavštěvovanější památkou kraje.

Nestali. Veselý Kopec má návštěvníků určitě víc. Ale druzí bychom nejspíš mohli být. Nezapomínejte – skanzen bude největší svého druhu v Evropě, což znamená, že tady bude nejvíc staveb, celkem šestatřicet objektů. Je nejvěrohodnější z hlediska archeologických podkladů, protože všechny stavby, které tu jsou, mají svoji předlohu v nálezech. A třetí nej spočívá v tom, že skanzen bude řemeslně nejvěrohodnější. Opravdu tady nebudou vidět žádné známky po používání motorových pil, po nějakých moderních nástrojích. Bude to taková pravá keltská vesnice.

Navíc chcete prosadit myšlenku živého skanzenu – v čem to spočívá?

To je zásadní. Nestavíme tady muzeum, kde v každé budově bude šňůrka a nápis nedotýkat se. Chceme, aby lidé mohli právě jít dovnitř, mohli si to všechno vyzkoušet. Skanzen by opravdu měl být po celou sezonu živý. Opravdu tady budou Keltové, kteří návštěvníkům ukážou řemesla, bude tady možnost si upéct keltskou placku, chleba, vytočit si nádobu na hrnčířském kruhu. Rádi bychom měli i nějaká domácí zvířata, například ovečky, husy a tak podobně. Skanzen určitě bude živou keltskou vesnicí.

Anna Frantalová

• Je jí 22 let a je svobodná.
• Pracuje v občanském sdružení Boii (pojmenovaném podle keltského kmene obývajícího i české území).
• Má funkci vedoucí Archeoskanzenu Nasavrky.
• Vystudovala Gymnázium Josefa Ressela v Chrudimi.
• Studuje práva a francouzštinu v Praze. „Opravdu tady budou Keltové, kteří návštěvníkům ukážou řemesla, bude tady možnost si upéct keltskou placku, chleba, vytočit si nádobu na hrnčířském kruhu.”