První fotoaparát vzal do ruky v pěti letech. Byl to Voigtländer, který donesl domů tatínek. Miloslav Stibor se narodil v Olomouci v zahradním domku vedle domu, v němž léta bydlí a kde má v podkroví ateliér. „Ten domek patřil k secesnímu domu, který vlastnil strýc Alois König. Přiléhala k němu zahrada s magnóliemi, pávy a voliérami papoušků. Když se stavěl ten silniční tah, všechno padlo,“ ukázal prstem na Velkomoravskou ulici.
Ročně Stibor nafotil kolem 150 filmů formátu 6×6 centimetrů. Zásadně používal aparát Pentacon Six a snímky zpracovával klasickou technikou, „digitál“ jej nikdy nelákal.
Stačí pět snímků za rok
„Rakouský fotograf a můj kamarád Willy Hengel říkával, že když fotograf udělá za rok pět dobrých snímků, tak to úplně stačí. Za dvacet let je to sto snímků, a to už něco znamená. Z toho se dá udělat výstava. Jsou fotografové, kteří se proslavili třeba jen dvěma dobrými snímky,“ uvedl Stibor.
Ve svém ateliéru rád přijímá návštěvy jiných fotografů, zejména těch, kteří patřili k jeho bývalé skupině na Lidové škole umění v Olomouci. Například Michal Macků, který je uznávanou osobností i v zámoří, fotoreportér Jiří Kopáč, galerista Mirek Schubert, Jiří Hlobil, Petr Zatloukal, či Markéta Ondrušková, fotografka Muzea Umění.
„Všichni jeho žáci k němu máme dveře stále otevřené. Jako pedagog nikdy nekončil jen u hodnocení fotografie, tématu, nebo výuky. Vždycky přidal něco navíc. Ten vztah fotoskupiny připomínal rodinu,” říká o Stiborovi Jiří Kopáč.
V bytě i v ateliéru má Stibor spoustu kamenných sošných fragmentů s řeckými nebo arabskými nápisy. Spojení kamene a ženy je pro Stibora logické od dávné návštěvy Atén a vychází z antických soch. „Rozpor mezi kamenem a živým tělem pro mě neexistuje,“ řekl fotograf.
Rodinu moc nefotil, nanejvýš na dovolené u moře.
Fotil vždy v ateliéru
Nikdy nechodil venku s fotoaparátem, dával přednost ateliérové fotografii při umělém světle. „Vždy jsem měl předem myšlenku, kterou jsem se snažil pomocí fotografie vyjádřit. Umělé světlo je pro mě záruka, že vytvořím vždy stejnou světelnou atmosféru, kterou jsem měl minule, a mohu pokračovat ve stejném duchu dále,“ vysvětlil Stibor.
Jeho rozvážný autorský přístup je v rozporu s dnešním trendem, kdy fotografové často mačkají spoušť a potom špatný snímek jednoduše smažou. „Jsou splašenci, kteří dělají jeden snímek za druhým. Tvrdí, že fotografie je výběr. Studentům jsem vždycky říkal, ať se tím nedají zlákat. Fotografii musí člověk vidět v hlavě dřív, než ji vytvoří. Výjimkou je reportáž,“ tvrdí pedagog.
Stiborovy fotografické cykly aktů nesou většinou latinské a řecké názvy čerpající z historie či mytologie. Modelky musely odpovídat jeho představě, ale vybírala mu je občas i manželka.
„Pracovala na pedagogické fakultě a dovedla dobře vytipovat vhodné studentky,“ vzpomněl Stibor. Z některých se časem staly rodinné přítelkyně. „Spíš jsem chtěl mít jednu modelku, s níž bych se důkladně seznámil, než aby se střídaly jak na běžícím pásu. Nejhorší bylo, když slečna přišla a prvně natáhla ruku pro odměnu. To jsem si s ní dal kafe, a pak ji vyprovodil ven,“ uvedl fotograf.
Za svou nejlepší modelku považuje bývalou studentku výtvarné výchovy, která díky studiu přesně chápala, jaké pozice dané téma vyžaduje. V ateliéru býval s modelkou nejčastěji sám. „Třetí osoba ten vztah vždycky naruší,“ vysvětlil Stibor.
Vzorem mu byl otec
„Nemám žádné životní krédo, ale mým nedostižným vzorem byl otec,“ uvedl Stibor, jehož tatínek byl legionář a později vysoce postavený důstojník.
„Znal perfektně šest řečí a ještě v devadesáti letech skládal latinské básně. I ve stáří měl fantastický kaligrafický rukopis. Ani ten jsem nedovedl napodobit,“ dodal Stibor, který má v poslední době problémy se zrakem. „Vždycky jsem se těšil, jak budu v důchodu číst, ale nejde to. Z temné komory se stalo skladiště,“ posteskl si fotograf.
Úspěšná zatím nebyla ani nákladná léčba na klinice v zahraničí.
