Každého jihoamerický kontinent okouzlí něčím jiným. I se svými nejbližšími přáteli se liším v názoru, která jsou ta jeho nej. Pro někoho jsou to ledové pustiny Ohňové země, pro dalšího výstup na sněhem pokryté sopky, někdo chce objevovat starobylé kultury Machu Picchu, jiný vřavu nočního života Rio de Janeira. I mě očaroval pokaždé něčím jiným, ale několik míst se mi stalo doživotní inspirací.
V pekle plném vody
Při cestě z jihu na hranici Argentiny, Brazílie a Paraguaye nemůžete vynechat novodobý div světa. Vodopády Iguazú – v indiánském jazyce guaraní „velká voda“. V délce téměř 3 km nezapomenutelný pohled na bezmála 300 vodopádů a kaskád padajících do hloubky až 80 m. „Chudák Niagara,“ šeptla prý v úžasu manželka amerického prezidenta Roosevelta, když stanula tváří v tvář vodní mase. Rozsáhlý systém lávek a můstků v délce několika kilometrů umožňuje procházet a obdivovat z bezprostřední blízkosti jednotlivé části systému vodopádů i pohled na úžasný Ďáblův chřtán, kde se valí masy vody s ohlušujícím hukotem, vodopády máte téměř na dosah ruky a celá scenerie je probarvena desítkami miniaturních duh.
Zvlášť v období vysokého stavu vody je zážitek nezapomenutelný a jízda malým člunem proti proudu až pod vodopád bere dech. Ve vlnách pod vodopádem jsem vnímala jen vodu valící se ze všech stran, a až při návratu jsem zjistila, že jsem promočená na kůži. Při zpátečním letu mne tak čekala řada pobavených pohledů, když se pod mojí sedačkou vytvořila podezřelá kaluž. Takže pamatujte na náhradní prádlo.
Chvíle mého života
Od chvíle, kdy jsem na jihozápadě Brazílie objevila Pantanal, největší mokřad světa, je pro mě slovo bažina příslibem neuvěřitelné krásy. Právě v Pantanalu se mi po letech podařilo vyfotografovat největší kočkovitou šelmu Jižní Ameriky – jaguára. Dívat se z několikametrové vzdálenosti do očí tomuto mytickému tvorovi považuji dodnes za největší privilegium svého života. V období dešťů je většina území Pantanalu zaplavena a na mnoho míst se v této době nedostanete jinak než malým letadlem. I v období sucha je cesta terénním autem určena jen zkušeným řidičům.
Pro bohatství fauny a flóry a periodicky se měnící krajinu je Pantanal považován za jeden z největších přírodních divů světa. Je z velké části využíván pro chov dobytka a farmy nabízejí ideální základnu i pro cestovatele. Během vyjížděk na koni, terénním autem nebo na lodi uvidíte a vyfotografujete nepřeberné množství druhů vodních ptáků i papoušků a tukanů, zblízka můžete pozorovat množství kajmanů a kapybar, opice, mravenečníky, tapíry a možná i toho jaguára.
V lůně Brazílie
Autentický kulturní zážitek nabízí hlavní město severovýchodního brazilského státu Bahia. Salvador jsem navštívila poprvé až po několikaletém pobytu v Brazílii, a až tady jsem měla pocit, že jsem se dotkla její duše. Toto je prý místo, kde se zrodila brazilská kultura. A opravdu, exotičtěji působící metropoli budete hledat v Jižní Americe jen těžko. A znáte jiné město, kde se z jedné městské části do druhé dopravujete výtahem? Salvador de Bahia byl založen portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Domorodci nestačili na otrockou dřinu, a tak začal příliv otroků z Afriky. Africká kultura a tradice pak významně ovlivnily kulturu i kuchyni. V Bahii lze vystopovat i původ proslulé samby.
Historická čtvrť Pelourinho je vyhlášená velkolepou koloniální architekturou. Mystické prolínání afrických náboženství s křesťanskou mytologií můžete vidět na každém kroku, nejvíc pozornosti ale stále přitahuje tajuplný obřad candomblé. Rituální tanec kombinovaný s bojem, který nese název capoeira, můžete každý podvečer pozorovat na nekonečných bílých plážích i v uličkách města.
Pozor na chundeláče
Dobrodruhy odedávna lákaly pralesy Jižní Ameriky a cestování do posledního velikého prostoru pokrytého původním tropickým lesem na planetě Zemi vábilo i mě. Amazonský deštný prales je místem, které vyzývá k prozkoumání nekonečných zákrutů řek, záplavy neprostupné zeleně i nevyčíslitelných druhů živočichů. Nezapomenu na roztomilou chundelatou bílou „tlapku“, která vykukovala ze zeleného tunelu, jímž jsme po řece proplouvali. Prodírala jsem se k ní s foťákem, naplněna začátečnickým zápalem, a až pronikavý výkřik našeho indiánského průvodce mě zarazil. Po jediném zásahu mačetou mi přistála u nohou větev i s „tlapkou“, ze které se vyklubala housenka nočního motýla, jejíž chloupky obsahují mimořádně silný toxin. Další setkání s tímto nenápadným tvorem už pro mě skončilo bolestivým otokem horní poloviny zad a horečkou přetrvávající deset dnů.
Téměř 60 % amazonského deštného pralesa je na území Brazílie v povodí Amazonky. Nejdelší řeka světa tvoří spolu s venezuelským veletokem amazonské pánve, Orinokem, i největší vodní síť na světě. Plavba po řece, na jejíž břehy nedohlédnete, je sama o sobě silným duchovním zážitkem, provázeným nenapodobitelnými zvuky pralesa. Ty má na svědomí množství tropických ptáků a opic a žab. Při pozorování sladkovodních delfínů dovádějících v řece se nad hlavou objeví tolik hvězd, kolik jsem si ani neuměla představit, a zdají se být neuvěřitelně blízko. K tomu si představte večeři z čerstvě nalovených piraň.
Na dotek skutečného deštného pralesa se nezapomíná. Ve mně vyvolává pocit něčeho dávného a hlubokého, tento těžko sdělitelný pocit jsem nikde jinde nezažila a pro něj se chci znovu do amazonských pralesů vracet. Cesta může být jak dobrodružným „čundrem“ na malé loďce řízené indiánem, tak luxusní plavbou na říčním parníku s typicky prohnutou palubou, zakončená třeba ve městě Manaus na soutoku řek Solimoes a Rio Negro. Soutok sám uchvacuje pohledem na nekonečné víry vedle sebe tekoucích vod v barvě čaje a bílé kávy, kterým trvá téměř 10 kilometrů, než se spojí v jedinou řeku – Amazonku.
Přelet nad obřími stoly
I dále na sever od Amazonské nížiny je oblast, která učarovala dávným objevitelům více než jiné. Canaima je po zemi prakticky nedostupná, do národního parku na jihovýchodě Venezuely nevede silnice a dostanete se tam jen malým letadlem. Na tu cestu nikdy nezapomenete, protože přelet nad stolovými horami – v indiánských jazycích nazývané tepui – vyrůstajícími kolmo ze savany skýtá scenerie jako z jiné planety. Výstup na horní plošinu nejvyšší z nich, kterou je Roraima (2700 m n. m.), nabízí dotek „ztraceného světa“ a při zkoumání povrchu hory narazíte na neočekávané skalní útvary se zahrádkami endemických masožravých rostlin, orchidejí a bromélií.
Turisticky nejzajímavější tepui v Canaimě je Auyantepui (Ďáblova hora) s rozlohou neuvěřitelných 700 km2. Z jejího vrcholu padá z téměř tisícimetrové výšky nejvyšší vodopád světa, Salto Ángel.
Koupačka pro bohy
Pokračovat dále v cestě znamená narazit na pobřeží. Zdálo by se, že je to konec Jižní Ameriky, ale nenechte se mýlit. Nejsem příznivcem čistě plážových dovolených, ale kdo by se na závěr dobrodružné cesty nechtěl vykoupat na pustém ostrově? Los Roques leží v tyrkysových vodách Karibiku necelých 130 km severně od Caracasu. Souostroví 350 ostrovů a ostrůvků je národním parkem a jediná povolená jednopodlažní zástavba je na hlavním ostrově Gran Roque.
Každý den zajedete na jiný ostrůvek a pozorujete všechny myslitelné odstíny modři, aniž byste narazili na jiné lidi. Kromě fantastického koupání v průzračné vodě proplouváte se šnorchlem mezi korálovými útesy a zkoumáte pestrobarevnou podmořskou faunu.
