Přerov, Hranice l Unikátní prostředí českých vesnic v rumunském Banátu nemá ve světě obdoby. Magická krajina v horách nad Dunajem, kde v českých vesničkách žije zhruba dva tisíce krajanů, leží od Přerova zhruba devět set kilometrů daleko. Lidé tam dodnes mluví česky, uchovali si zvyky a tradice, které si před 180 lety přivezli z domova.
Neporušená krajina, krasové potůčky, skály, lidová architektura vesnic a salaší, hukot kamenných vodních mlýnků, kokrhání kohoutů nabízí idylické prostředí pro turistiku i cykloturistiku. „Po týdnu pobytu přestáváte chápat, proč tam daleko v Evropě žijete život podobný štvané zvěři. A začnete přemýšlet o změně. Je to země, která dokáže změnit váš život,“ říká cestovatel, fotograf a koordinátor pomoci rumunským krajanům Ivo Dokoupil.
Ten bude vyprávět o historii osídlení českých vesnic v Banátu, o kultuře, kterou si krajané přivezli z Česka a zachovali ji, i o jejich životě ve čtvrtek 17. února v Přerově. Řeč bude i o tamních festivalech, krojích a vodních mlýncích. „Na nich melou obilí dosud,“ říká Dokoupil. Ten současně v Přerově vystavuje své fotografie z Banátu. Až do 27. února.
Jako magnet
Dokoupilovi učaroval Banát před deseti lety. „Jel jsem tam tehdy jako fotograf a od té doby se tam neustále vracím. Banát totiž funguje jako jakýsi kouzelný magnet. Spojuje lidi, většinou zajímavé a originální, kteří by se nebýt Banátu nikdy nepotkali,“ říká fotograf, který se od roku 2000 věnuje dokumentování života krajanů v Rumunsku a už šest let jim pomáhá jako koordinátor společnosti Člověk v tísni.
Jeho snahou je zabránit zániku české komunity. „Krajanské obce se potýkají s úbytkem obyvatel. Proto se společnost Člověk v tísni snaží zlepšit možnosti obživy krajanů. Zaměřuje se hlavně na podporu drobného podnikání a na rozvoj šetrné turistiky,“ vysvětluje Dokoupil. Jedině tak je možné zachovat banátské kulturní dědictví a architekturu.
„V horách je těžké se uživit. To, že tam přijíždějí turisté, platí za stravování a za ubytování, místním vylepšuje rozpočet,“ upřesňuje Dokoupil. Kromě rozvoje turistiky pomáhá hledat pro krajany v Rumunsku spolupráci s českými podnikateli. „Například s těmi, kteří chtějí pěstovat bylinky, nebo chtějí odebírat kvalitní bukové dřevo,“ upřesňuje. Pomocí je i prodej banátských panenek, které šijí místní ženy a prodávají se v Česku.
Kaplanovo stěhování
V devadesátých letech se do Česka přestěhovala více než polovina krajanů z Banátu. Jedním z nich je také kaplan z hranické farnosti Josef Altman. „V Česku jsem už pět let, v Hranicích půl roku,“ říká kaplan. Z vesnice Gerník se odstěhoval proto, že všichni z jeho rodiny z Banátu postupně po roce 1989 odešli do Česka. „Zajímavé je, že se všichni vraceli do míst, odkud jejich předkové pocházeli. Naše rodina se tedy přestěhovala na Plzeňsko,“ upřesňuje Altman. Tam také šel, sloužil v Sušici. Až před půl rokem přišel do Hranic.
„V Hranicích jsem velice spokojený. Když jsem studoval v Olomouci, tak jsem byl jako bohoslovec v Hranicích vypomáhat. Netušil jsem, že se sem vrátím. Jsem moc rád, že jsem tady. Malé, tiché město a kolem krásná příroda. Cítím se tu jako doma,“ říká kaplan.
V Banátu by už žít nechtěl. „Na dovolenou, pro turisty to je krásné místo. Panenská příroda, krásné jsou vodní mlýnky, romantická vesnice Rovensko, nádherné výhledy do krajiny. Nejsou tam žádné továrny, takže je tam čistý vzduch. Všechno, co se tam vypěstuje je kvalitní a je tam výborná česká kuchyně,“ říká kaplan. Ale život v Banátu je podle něj těžký. „V Rumunsku je velká chudoba. Když fungovaly doly, lidé měli práci. Teď nemají peníze, a tak mladí odcházejí do Česka,“ dodává.
Jak je možné, že krajané nesplynuli s Rumuny? „Rumunsko nás nikdy nepřijalo. Mají odlišnou kulturu, náboženství a navíc, my jsme byli izolovaní v horách,“ vysvětluje Josef Altman.
Život v horách byl těžký, ale měl své výhody. „Za totality jsme měli svobodu. Žili jsme si tam tak trochu stranou a mohli si uchovat víru a kulturu. Stát nám nechal i půdu, pracovali jsme na ní, a i když jsme měli horší pole než Rumuni v údolí, měli jsme lepší výsledky. Rumuni pracovali jen zrána a navečer. My jsme dřeli celé dny, vždycky jsme byli pracovití,“ říká kaplan. Vzpomíná také na to, jak všichni lidé z vesnice museli sami opravovat silnice. „Rumunská vláda nám na nic nepřispěla,“ tvrdí.
I díky izolaci v horách a špatné dostupnosti, si krajané udrželi češtinu jako rodný jazyk. „Doma jsme mluvili česky, Rumunštinu jsme se neměli kde naučit, u nás v dědině byl Rumun jen starosta a policista. Proto se ve škole učila čeština až do čtvrté třídy. Ale učitel byl jeden z nás a tak s pravopisem to bylo horší. Ten jsme neznali,“ říká kaplan. Na to, že jsou Češi, byli krajané hrdí. „Cítili jsme, že česká kultura je vyšší než rumunská. Náš kroj, svátky, zvyky. Když jsme měli nějaké slavnosti, Rumuni se na nás chodili dívat,“ vzpomíná kněz.
Mezi Rumuny česká komunita nezapadla i kvůli rozdílnému náboženství. Rumuni jsou pravoslavní, Češi křesťané. Do kostela chodí v Banátu v neděli všichni. „Doma zůstávali jen nemocní. Na Moravě to je skoro jako u nás. Ještě tady chodí hodně lidí do kostela. Náročnější to bylo, když jsem sloužil v Sušici,“ vysvětluje kaplan.
Přestože se v Banátu mluví česky, podle faráře se tamní čeština liší. „Rozdíl je velký. Češi přicházeli do Banátu před 180 lety a od té doby se jejich čeština nevyvíjela. Nová slova, která vznikala s vývojem techniky, přebírali od Rumunů. Tam nikdo neřekne letadlo, ale avion, to je rumunské slovo. Takže ta naše čeština je trošku starší a doplněná o rumunská slova,“ říká kaplan.
Učitel z Česka
Igor Hornišer z Přerova v Banátu nikdy nebyl. Letos se tam ale chystá. „Můj dědeček tam trávil dva roky po válce jako učitel. Místní ho brali jako jednoho z nich. Je to patrné i z fotografií, na kterých je s lidmi z Banátu v objetí. Dědeček si tam vedl deník a doplňoval ho fotografiemi i pohlednicemi z té doby,“ říká Hornišer. Jeho rodině se žáci dědečka z Banátu ozývají dodnes. Právě proto ho láká do kraje vyrazit a projít si místa, o kterých jeho předek psal v deníku, a také navštívit jeho žáky.
„Dědeček zemřel, když mně bylo šest let,“ vysvětluje. Hodně o něm ví z vyprávění otce. „Průběžně totiž dědečkovi chodily dopisy z Rumunska. Ještě když žil, zvali ho, ať přijede. Pak zvali jeho syna, mého tátu,“ upřesňuje. Dokonce téměř po padesáti letech lidé z Banátu na učitele z Moravy nezapomněli. „Tehdy, v roce 1992, byli novináři v Eibentálu, kde dědeček působil, a přivezli nám pozvání,“ vypráví Hornišer. K cestě do Banátu ale zatím nedošlo.
„Můj dědeček byl dobrodružné povahy. Jeho první zahraniční cesta byla právě do rumunského Banátu, kde byl od roku 1946 do roku 1948. Na podzim roku 1945 se dozvěděl, že čeští učitelé mohou vyjet do Rumunska učit. Přihlásil se a na jaře odjel. V deníku uvažuje, že by za ním mohla přijet rodina.
Současně s ním tehdy nemohla odjet, úřady to nepovolily,“ vysvětluje vnuk učitele z Banátu. Jeho dědeček tehdy odjel vlakem do Bratislavy a odtud po Dunaji lodí do Rumunska. Volný čas trávil výlety do okolí. „Dnes jsem si opět vyjel do té krásy. Prodírám se asi hodinu pralesem, kam snad nikdo nikdy nevkročil,“ píše ve svém deníku. Ten pak po dvou letech uzavírá návrat do Česka. „Poslední věta v deníku je povzdechnutí si nad zvolením Klementa Gottwalda prezidentem,“ dodává Hornišer.
