Žádný šéf městské firmy v Brně neseděl v čele jedné instituce tak dlouho jako Daniel Šíma. Muž, který vedl Městskou policii Brno od roku 1992, začátkem letošního března vyklidil svou kancelář. Po devatenácti letech musel uvolnit ředitelskou židli svému dosavadnímu náměstkovi Jaroslavu Přikrylovi.
Když v březnu 1992 Městská policie Brno oficiálně vznikla, dostal se Šíma do nelehké situace. „V Brně, stejně jako v jiných městech, byla kriminalita na vzestupu,“ vzpomíná kriminalista Miloslav Jedlička.
Výrazné změny
Strážníci navíc neměli zkušeností. A po městě chodili hlavně pěšky. I to se za necelých dvacet let změnilo. Strážníci nyní jezdí na horských kolech, v dodávkách, zánovních octavií a po Brněnské přehradě jezdí na člunech. „V některých autech s sebou vozí také záchranářské vaky a defibrilátory,“ říká mluvčí strážníků Denisa Kapitančiková.
S dobou se snažil bývalý ředitel Šíma jít nejen po stránce technické, ale i personální. „Zpočátku byla u městské policie jen necelá stovka mužů a žen, teď jich je víc než pět set,“ počítá Kapitančiková. Jediné, co mají strážníci stejné jako dřív, jsou pistole. Za poslední dva roky je použili ale jen jednou, na obranu před rozzuřeným psem v brněnské Bystrci.
Postavení a respekt však získávali strážníci obtížně. Už kvůli tomu, že jejich prioritou byl hlavně pořádek ve městě. „Lidé si z nás dělali hlavně srandu. A protože naší oblíbenou činností bylo podle mínění Brňanů nasazování botiček na kola aut, říkali nám botičkáři,“ přibližuje začátky Jiří Svoboda, který nyní nosí uniformu republikové policie.
Přežil pět primátorů
Ke strážníkům počátkem devadesátých let navíc chodili ti, kteří neuspěli při výběrovém řízení k republikové policii. I když u „měšťáků“ kladou důraz na profesionalitu, měli pod Šímovým vedením několik prohřešků. Mnohé případy skončily před soudem.
Například před pěti lety dva strážníci unesli za město a tam zbili čtrnáctiletého Roma za to, že měl přepadnout a okrást syna jednoho z nich. Hrozili mu dokonce zastřelením. Že mysleli své výhružky vážně, umocnili tím, že chlapci přiložili k hlavě pistoli a naprázdno zmáčkli spoušť. Oba dostali u soudu podmínku a museli svléknout uniformu.
I přes občasná selhání podřízených nebyl Šíma nikdy v pozici, že by mu hrozilo odvolání. Přežil dokonce pět primátorů. Teprve Roman Onderka, coby vrchní velitel městské policie, vyhlásil na místo šéfa strážníků koncem loňského roku výběrové řízení. Do konkurzu se Šíma přihlásil, ale s nevalnými vyhlídkami. Jednou z podmínek bylo vysokoškolské vzdělání, které nemá.
Změna šéfa mnohé strážníky překvapila. „Měli jsme ho rádi, respektovali jsme ho,“ tvrdí shodně jeho podřízení.
Šíma například pomáhal s ostatními při loňských srpnových povodních na Liberecku. „Sešikoval řady dobrovolníků a vyrazil s nimi do zaplavených oblastí,“ vzpomíná na svého nadřízeného strážník Robert Ryvola. Šíma podle něj neodjel pouze řídit záchranné práce, ale aktivně se jich účastnil. „Spolu s ostatními strážníky pomáhal postiženým lidem, a zatímco ostatní kolegové padali únavou, on byl stále ve střehu. Spal jen pár hodin, ale únavu na něm nikdo nepoznal,“ tvrdí Ryvola.
