Stromský na zranění nemyslí

S žokejem Markem Stromským se pojí velký jezdecký talent, ale taky smůla, kterou překonal až v loňské sezoně. Zkušenému dostihovému jezdci dvakrát nepřálo štěstí na Velké pardubické a loni na jaře si navíc vážně zranil nohu. Rychle se ale vrátil do sedla, z nejprestižnějšího dostihu si do třetice odnesl druhé místo. Potvrdil tím, že patří do české jezdecké elity.

Po dvou pro vás nešťatných ročnících Velké pardubické jste dostal nálepku velkého smolaře. Nepoznamenalo to vaši psychiku loni na startu?
Obavy by mi moc nepomohly, takže ani ne. Navíc jsem měl skvělého koně. Trenér mi přesně řekl, jak s ním mám jet a Amant šel výborně. Po závodě se mi ale hodně ulevilo, že jsme doběhli do cíle v pořádku a na tak skvělém místě.

Půl roku před tím ale jeden z dostihů tak dobře nedopadl. Vážně jste si zranil nohu. Jak jste se dostal tak rychle zpátky na závodiště? V květnu jsem jel sedm dostihů a v tom posledním upadl kůň. Překulil se mi přes nohu a měl jsem zlomené obě kosti v lýtku. Nevypadalo to zrovna dobře, léčba šla ale bez problémů a rychle se mi vrátila chuť do dostihů. Nepřišel jsem tak o sezonu a ani o její vrchol v Pardubicích.

Zranění potkávají žokeje dost často. Nebojíte se občas na startu?
Nemyslím na to. Kdybych měl strach, nemohl bych nic vyhrát. Respekt samozřejmě mám. V každém sportu hrozí zranění a u žokeje možná o trochu víc než u jiných. Pojišťovny nás třeba moc pojišťovat nechtějí. Možná i proto se mladí jezdci do dostihů už tak moc nehrnou. Třeba v Itálii jezdí na koních nejvíce čeští a angličtí žokejové, Italů je minimum. Nevím, jak to bude v budoucnu u nás, třeba budou na domácích závodech jezdit spíše zahraniční jezdci, uvidíme.

Co vás přivedlo ke koním?
Otec byl řidič v Albertovci, a tak jsem měl ke koním blízko. Začal jsem v sedmi letech, nejprve na ponících a pomalu se propracovával.

V jezdecví ale existuje více disciplín, proč jste si vybral právě dostihy?
Drezura a podobné věci mě moc nebavily. I v televizi jsem se díval hlavně na dostihy, které mě vždycky přitahovaly. Mají v sobě víc adrenalinu.

Je důležité závodit na koni, se kterým už máte zkušenosti?
Když koně znám, tak je to o něco lepší. Na profesionální úrovni ale jezdím často i s těmi, které vidím prakticky poprvé. Mám však dost informací od trenéra, jak s koněm zacházet, co má rád, a co ne. Jestli třeba do skoku potřebuje potlačit, nebo mu více vyhovuje volnější přístup. Není to problém. Když se vrátíme k úspěchu v Pardubicích, prožíval jste jej o to víc, vzhledem ke smůle v minulých ročnících?
Byly to krásné dostihy a všechno se vydařilo. Moc jsem si to užíval bez ohledu na to, co se stalo v minulosti. Taky jsem měl radost z toho, že jsem se mohl odvděčit majitelům albertovské stáje, kteří mi věřili.

Po závodě podal váš trenér protest proti vítězství Josefa Váni. Protest byl oprávněný, ale nečekal jsem, že bychom uspěli. Pletl se nám s koněm do cesty, ale musím uznat, že to nebylo z jeho strany úmyslné.

Co hraje největší roli na tak prestižních dostizích, jako je Velká pardubická?
Nejdůležitější je zůstat zdravý. Třeba letos mi už sezona začala, ale Velká je ještě hodně daleko a nemůžu nějak spekulovat o tom, jak to s ní bude. Základem je, aby se jí jezdec i kůň dočkali ve zdraví.

Při závodech musíte mít určitou předepsanou váhu. Je těžké si ji udržet?
Když jsem začínal, tak ani ne. Na těch ponících o to zase moc nešlo. Teď je to ale jiné a každý žokej musí tvrdě pracovat na kondičce. Takže po tréninku chodím běhat, plavat nebo jezdím na kole. Je to časově dost náročné.

Vměstnáte si do programu ještě jiné záliby?
Toho času opravdu moc není a když se vrátím od koní, pracuju na kondičce. Doma ve Štěpánkovicích ale mám zahrádku, kde si dokážu odpočinout. Ostříhám si pár stromů, a to je pro mě velký relax.